Jsou sporty, které by člověk neměl začínat poté, co mu skončí dětství. Patří mezi ně třeba sumo, skok o tyči, plavba s hrochy... nebo v mém případě jóga.
Stojím v místnosti prakticky mezi samými dámami a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Zatím jediný chlap, kterého jsem potkal před chvílí v šatně, stál na jedné noze a druhou měl v místech, kam já si sotva dosáhnu rukou. Tedy za uchem.
Když mi včera kamarádka psala, že místo na tenis půjdeme na jógu, úplně jsem netušil, co mě čeká. Prý nějaká rychlejší jóga, haha. Na otázku, zda se dotknu rukama země, jsem odpověděl popravdě, že když mám lepší den, tak si na obouvání bot nemusím sedat. Zřejmě si myslela, že je to vtip a já tím pádem dnes zemřu kvůli nedorozumění.
No nic, vzal jsem si tedy dnes věci na tenis (všichni ostatní mají upnuté profi úbory), ukradl na hotelu ručník a vydal se vstříc novým zážitkům.
Po pár minutách ze mě kape první kapka potu a já začínám lehce funět. Zjišťuji několik nepříjemných poznatků. Jako třeba, že v odpočinkových pozicích trpím jako zvíře. Že moje podložka je už tak mokrá, že zaujmout pozici jinou než Vyvrhnutý vorvaň je takřka nemožné. Vůbec jakmile pozice obsahuje jakékoliv zvíře, jsem v koncích. Postupně se tak loučím s kočkou, delfínem, všemi želvami a psem. Jediná pozice, ve které jsem fakt dobrej, je pozice Prkno. Ale to jsem věděl i předtím.
Dále si musím přiznat, že u mě není žádný rozdíl mezi hlubokým a rovným předklonem. Prostě mi ruce visí někde těsně pod koleny a bezmocně se kmihají. Obzvlášť depresivní je pak další pozice, kdy si mám chytit nějak patu za zády rukou a já si ani nedovedu představit kterou. Všichni kolem jsou asi Saxany nebo co a já zatím padám potupně na zrcadlo.
Pak už jen následuje jakési kreativní okénko, kde si můžeme zacvičit, co cítíme, že naše tělo potřebuje. Blázen vedle mě jde do stoje na rukou a já do pozice Chcíplýho mamuta- prostě si lehám na záda a snažím se najít ztracený dech a ego. Pak si máme v rámci tohoto okénka ještě vyzkoušet, co prý nám nešlo. Při představě, že si dám celou hodinu znovu, na mě jsou mdloby.
Naštěstí se blíží konec, dám si poslední tři nezaujmuté pozice a mohu jít domů. Od hrdinů okolo si beru podpisy, kamarádku mažu ze všech kontaktů a v posteli se vracím k pozici Chcíplého mamuta. Jediné mé štěstí je, že zlevnili sádru.
Ihned po skončení tříměsíční intenzivní rekonvalescence plánuje autor navštívit svoji druhou hodinu jógy v životě.
