Že nevstoupím dvakrát do stejné řeky? To bych přeci neudělal. Tak proč znovu stojím po půl roce před jógovým studiem a třesu se jak ratlík?
Jedinou omluvou pro tento druhý omyl může být špatná paměť a naděje, že to snad tentokrát bude lepší. Koupil jsem si obtažené tričko, minulý týden si dokázal zavázat pravou botu ve stoje a na internetu si přečetl návod Jak být skvělým jógistou v deseti krocích.
Zřejmě ze všech těchto důvodů mi paní v recepci nabízí akci na tři vstupy a já je hrdě kupuji.
"No a když budete chodit častěji, máme tady potom vstupenku na dvacet vstupů a pak je jeden zdarma," povídá mi a zřejmě má představu, že o volných chvílích levituji.
"Víte, já nejsem tady odsaď, já jsem z Plzně," snažím se zmírnit její nadšení a snažím se stát rovně.
- "Vy jste z Plzně? To je skvělé, a kam tam chodíte?" paní je nadšená.
" Já tam chodím na volejbal," odpovídám a definitivně přicházím o auru jógistického profesionála. Škoda, mohla mi vydržet alespoň do prvního cviku.
Skupina se od minule snad ještě posunula a já jsem rád, že jsem si opět zvolil na cvičení svůj růžek bolesti a smutku. Jsem hned vedle zrcadla, které během cvičení zčerná, když vidí, co se zde děje. Minule jsem měl asi něco jako falešnou formu a dnes nestíhám vůbec. Nejhorší jsou pak pasáže, kdy cvičitelka optimistickým hlasem říká: Teď si v té poloze trochu ulevíme, nebo: Trošku si s tou polohou pohrajeme. Případně: Tuto pozici si snažíme užít. Poslední věta je pronesena ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní vzhůru nohama a jen jednou končetinou na zemi (nejsem schopen dešifrovat kterou). Já se v tu chvíli opírám o zeď a snažím se popadnout dech.
Na chvíli se pak připojím jen v pozici Zlomená kytička. Ta je mi sympatická jak názvem, tak tím, že si nemusím nikde nic chytat ani nemusím hledat své končetiny. A je bezpečně vleže.
Cvičení nemá konce, v jednu chvíli dokonce máme ve stoje hýbat různě prsty na nohou, což jsem posledních dvacet let vůbec netušil, že jde. Posledních deset minut si tak raději zalézám do stínů ve svém koutku a dělám pozici Mrtvého štěňátka.
Když cvičení konečně skončí, děvčata se rozejdou a vesele si štěbetají o denních starostech. Já se s pomocí zdi sunu na nohy a klepajíc se snažím převlíct.
Jsem moc rád, že jsem si nekupil těch dvacet vstupů, protože v roce 2071 jógu praktikovat určitě nebudu. Leda, že by tou dobou ještě nebyla schválena eutanazie... .
