Díky nemoci v cizí zemi a hodné pojišťovně se ocitám v první třídě letecké společnosti patřící šejkům. A na první pohled je jasné, že zapadat sem budu těžko. Přeci jen, po měsíci v džungli a horách nejsem úplně za štramáka.
Již při vstupu je mi jasné, že sem nejspíše nepatřím. Typickým obyvatelem první třídy je starší bohatý úspěšný muž, ze kterého kapou peníze. Já když se pohnu, tak ze mě také něco kape, ale peníze to nejsou.
Druhým typickým obyvatelem této třídy je zahalená žena neznámého věku, nad kterou se vznáší odér drahé vůně. Nade mnou se také vznáší vzácný odér. Ale mimo jiné má na svědomí, že kolem mě krouží mušky.
Přibližně tisícinu vteřiny po vstupu do tohoto luxusního prostoru mě spatří letuška, přiblíží se ke mně, nakrčí nos a z očí ji vyhrknou slzy. Divoce na mě gestikuluje, zjevně je přesvědčená, že nejsem schopen komunikace, protože musím být dement.
Když vidí moji letenku (která po mém doteku již stačila zčernat), jenž je opravdu do první třídy,protáčí oči. Pak udělám strategickou chybu- nešikovně zvednu ruce, což má za následek dvě věci: nejdřív to rozvíří mušky kolem mě, a navíc letuška spatří vpichy na obou mých předloktích po kapačkách. A samozřejmě, že ty vpichy vyhodnotí naprosto špatně. V tu chvíli si začne pro sebe potichu něco drmolit. Je to sice šeptem, ale slovo spása se objevuje poměrně často.
Já sám vlastně ani nevím, co je na mě odpuzující nejvíc. Zda to je ztráta patnácti kilogramů, mikina z džungle, co se měsíc neprala, sportovní trenky, kterým praskla gumička a odstávají na nevhodných místech nebo snad ponožky krásně snaživě vytažené ze sandálů až do půlky kostnatých lýtek?
Kapitán nás na začátku letu informuje, že posádka umí asi třiceti jazyky, mezi nimiž je i jazyk kmene Zulu. Hned vím, která letuška z tohoto kmene pochází, protože vždy když si myslí, že se nedívám, tak ke mně vysílá magické symboly ochrany proti zlu.
Nicméně nakonec jsem opravdu usazen do parádní sedačky a mohu si užívat veškerého dostupného luxusu. Dal by si pán teplé oříšky na přivítanou? Ale jistě, dal! Dal by si pán čtyřchodové menu? No, jistě! Dal by si pán biftek, vařeného raka, zmrzlinu, laté, tiramisu? Dal, dal, dal! Sice je podmínku transportu do ČR přísná dieta, ale na tu mohu naskočit zase až doma. Tedy tím se alespoň uklidňuji když dojídám luxusní dortík. Diety si užiju ještě dost, ale první třídou už nikdy nepoletím.
Letušky to nakonec nevydrží a zvědavě se začínají vyptávat, jak se někdo jako já mohl ocitnout zde. Vyprávím jím tklivý příběh o chlapci ztraceném v horách, opuštěném všemi, který je jen trochu podobný tomu o Tarzanovi a ony, jak mě vidí, jsou úplně dojaté. Pro mě z toho plyne ještě kafe a zmrzlina navíc.
Nakonec se po třinácti hodinách letu loučíme s těžkými srdci. Letušky mně slibují, že jestli s nimi ještě někdy poletím, zajistí mi zase místo v první třídě. O té doby vždy když cestuji, snažím se je najít, aby mohly splnit svůj slib.
Bohužel mě vždycky zavřou už u bezpečnostní kontroly.
