Jak měla mrkev a úspěch k sobě blízko

Na tuto myšlenku jsem narazila dnes dopoledne, když jsem vařila.  Ale postupně. Jednou za uherák, když má moje maminka víkendovou šichtu, přebírám její povinnosti já. Mým dnešním úkolem bylo uvařit. Zhostila jsem se toho úkolu s nadšením, protože dušená mrkev není žádná věda. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy jsem si po půlhodině sezení u počítače vzpomněla, že mám na plotně oběd a v obýváku dva hladové žaludky. Bohužel bylo pozdě. Jakožto kuchtička začátečník jsem málo podlila mrkev a nezbylo mi nic víc, než spálenina na dně hrnce, oblaka kouře a oči pro pláč. Když jsem tam tak stála s pokličkou v ruce, měla jsem dvě možnosti – přiznat si porážku, zřeknout se na dobu neurčitou vaření  a nebo přijmout výzvu a pokusit se způsobené škody napravit. (konečně se dostávám k pointě) Kolik takových rozhodnutí za den uděláme? Tři? Třináct? Třicet? Věčně si stěžujeme, že jsme nespokojení, že nejsme tam, kde bychom chtěli být. Když pro nás je lehčí všechno zahodit a začít znovu. Chci tím říct – denně se nacházíme na hromadě rozcestí, ať už se jedná o to, jestli vyhodím mrkev i s hrncem a nebo jestli se to pokusím nějak zakamuflážovat. Lehké cesty nikam nevedou. Kdyby ano, byl by svět plný úspěšných lidí. Takže pokud chcete uspět, začněte balvany z vaší cesty odvalovat a ne pouze před nimi utíkat. Mimochodem – mrkev i sobotní oběd jsem zachránila. ;-)

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Tereza Tykalová | středa 2.7.2014 19:42 | karma článku: 7,53 | přečteno: 328x
  • Další články autora