Léto je doba, kdy pokud k tomu máme příležitost, trávíme čas v zahradách. Víte, že kultura zahrad je velmi stará a pozoruhodná? Zakládání zahrad, jež by měly zpřítomňovat ideální bytí, bylo zvykem, ba v jistém smyslu dokonce povinností, jíž byli zavázáni bohům mezopotámští vládcové od nejstarších dob. Veřejné parky známe již u Sumerů, již tehdy šlo o místa rekreace.
V těchto zahradách rostly zejména stromy, sumerské slovo "gišsar", akkadsky "kirum", je odvozené od významu "strom" a "ovocná zahrada".[1] Mezopotámské zahrady můžeme rozdělit na palácové a chrámové, jde o zahrady silně stylizované, zpřítomňující idealizovanou božskou krajinu, nikoliv však o zahrady mytologické, vysazené bohy a tím srovnatelné se zahradou Éden zmiňované v bibli. Ohrazené lesní porosty bývaly tabuizovaným prostorem, byly to obory, v nichž měl při určitých příležitostech právo lovu pouze panovník a nad nimiž mělo patronát nějaké božstvo. U palácových parků šlo mnohdy o sbírky rostlin a zvířat dovezených z dalekých krajin, byly to předchůdkyně novodobých zoologických a botanických zahrad, jimiž král reprezentoval svoji vládu nad kulturní zemí, kterou představoval bohům i lidem jako zpřítomnění zlatého věku, v němž lidé i zvířata žijí vedle sebe v míru.
Zahradu založil údajně již sumerský vládce Gudea,[2] který se pokoušel pěstovat ušlechtilé stromy. Rovněž Tiglatpilesar I.[3] nechal ze svých výprav do Asie přenést exotické stromy, cedry a zimostrázy a vysadit je ve svých zahradách. Sargon II.[4] založil velikou zahradu s bylinami a ovocnými stromy. K dispozici je celá řada zpráv o dalších královských arboretech.
Poblíž rezidencí asyrských a babylónských králů byly pravidelně zakládány ozdobné zahrady obehnané hradbami. Příkladem může být palmový dvůr ve starobabylónském paláci v Mari z osmnáctého až sedmnáctého století nebo sad založený severovýchodně od paláců v Ugaritu ze třináctého až jedenáctého století před občanským letopočtem. Že šlo o soukromý pozemek panovníka, je zřejmé z toho, že do zahrady ústí přímý vchod z paláce. Takové zahrady sloužily k reprezentaci a k pořádání slavností a hostin a byly předmětem pýchy a láskyplné péče svých majitelů. Oblibu královských zahrad můžeme doložit literárními památkami, výtvarnými díly a také archeologickými nálezy. Známá okouzlující scéna zobrazená na reliéfu ze severního paláce v Ninive, na níž Aššurbanipal odpočívá se svou manželkou Aššur-šarratou v překrásné zahradě pod vinným loubím, ztrácí svoji bukolickou nevinnost, povšimneme-li si uťaté hlavy elamského krále Teummana[5] zavěšené na jednom z jehličnatých stromů vlevo v pozadí.
Chrámové zahrady byly naproti tomu určené božstvům. Významní bohové bývají zobrazováni, jak pod větvemi stromů přijímají hold, jako například bohyně Ištar, která tu sedí pod palmami, nejčastějšími stromy jihobabylónských zahrad, na lvím trůně, jak ji vyobrazuje reliéf na akkadském pečetním válečku z druhé poloviny třetího tisíciletí.[6] Jak znázorňuje zmíněná modlitební scéna, v chrámových zahradách se lidé mohli setkat se svými božstvy. Otázkou je, zda přítomnost božstva byla vyjádřena přítomností jeho sochy či symbolu, či zda byla chápána abstraktně, smysly nepostižitelně. Není vyloučené, že byly uznávány obě možnosti. Biblický Éden je rovněž zahradou, v níž člověk potkává Boha. Hospodin se zahradou „prochází za denního vánku“[7] nejinak než majitel a pán mezopotámské zahrady, bůh či král přijímající prosebníky.
Ideální podobou zahrady byla zahrada zavlažovaná tekoucími vodními proudy, které ovšem byly mnohdy nahrazovány pouze zavlažovacími kanály. Je možné, že již v raných dobách stejně jako v pozdějších předovýchodních zahradách bylo vhodné tak či onak naznačit čtyři kanály či potoky tekoucí do všech světových stran, které učinily ze zahrady symbolický střed světa. Král zakládáním zahrady tvořil model universa, proto v zahradě měly být alespoň symbolicky zastoupeny všechny krajinné prvky a zástupci různých živých bytostí. Zahrada Éden je zavlažena tokem, který se dělí na čtyři řeky zvané Píšon, Gíchon, Chidekel a Prat.[8] Jde o konkrétní řeky pokládané ve starověku za nejvýznamnější vody země. Podle názoru raných rabínských autorit je Píšon totožný s Nilem, který napájí zlatonosný Egypt. Podle starých představ tato řeka pramení daleko na východě, obtéká celý Egypt a poté ústí do moře nedaleko Alexandrie. Řeka Gíchón bývá ztotožňována buď s Indem, s afghánskou Amudarjou nebo s přítokem Eufratu Chaburem. Chidekel je Tigris a Prat je Eufrat.[9] Čtyři vyjmenované řeky znamenají, že Éden je místo na zemi, konkrétní a hmotná krajina, z níž vytékají všechny významné životodárné vody. V biblickém podání je Éden ztotožněn s celou obdělávanou zemí v tom smyslu, že je jejím dokonalým vzorem a zárodkem. Odtud vytékají řeky, odtud vyšli první lidé. Nejde o místo v nebesích či v zásvětí, ale o konkrétní krajinu ležící kdesi "na východě".
Opakovaně jsou činěny pokusy tuto krajinu přesněji lokalizovat, přičemž se vychází z mezopotámských zpráv o ideální zemi na východě. Nejpravděpodobnějším místem mazopotámského ráje je mýtický ostrov Dilmun, nyní často ztotožňovaný s Bahrajnem. Muslimská tradice zná „posvátný strom“ na soutoku Eufratu a Tigridu, místě dávného ráje, který je údajně oním rajským stromem. Otázka lokalizace však není tak důležitá, mnohem závažnější je samotný fakt, že Éden je krajinou "z tohoto světa".
Že stará rabínská tradice předpokládá pozemskou lokalizaci Édenu, ukazuje označení "mikedem", což se tradičně vykládá "na východě",[10] pojem lze však přeložit také jako "dříve", "předtím", což by dávalo poněkud jiný smysl, totiž ten, že Hospodin zahradu vysadil předem pro člověka: "A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Édenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil."[11]
Ve smyslu "na východě", a tedy někde na reálném pozemském místě, vykládá verš i významný středověký židovský vykladač Raši. Jeho mysticky laděný kolega Moše ben Nachman s ním polemizuje a opíraje se o zprávu, že Hospodin "vysadil zahradu", zatímco druhého dne stvoření na ostatních místech světa "dal vyrůst ze země všemu stromoví", vyvozuje zvláštní povahu Édenu. Může sloveso "vysadil" znamenat, že Hospodin do Édenu přesadil stromy odjinud, z míst, kde země druhého dne spontánně vydala rostliny, jak je v její přirozenosti? To je příliš smělá představa, Moše ben Nachman jí předchází tvrzením, že sloveso "jita", vysadil, znamená pouze to, že v Édenu rostly nikoliv plané stromy, ale ušlechtilé ovocné štěpy.[12]
Stromy v boží zahradě nebyly stejné jako jinde na zemi, kde rostou plané stromy bez jakékoliv péče, ale byly to stromy ušlechtilé, jaké bývají zpravidla roubovány a sázeny. Stromy zasazené boží rukou měly zvláštní výsadu: "vyrážet větve a nést ovoce navěky a navždy. Jejich kořen neodumře v zemi, jejich kmen nezahyne v nečistotě.[13] Nepotřebují nikoho, kdo by je šlechtil a prořezával . Vždyť kdyby potřebovaly péči, kdo by je štípil poté, co jim byl odňat člověk? To tedy je význam toho, že je Bůh vysadil, jsou jeho štípením, dílem jeho rukou, a tak tomu bude navěky. Podobně jako je řečeno: "Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně." [14] komentuje oddíl Moše ben Nachman.
Jestliže je tomu tak, že stromy v Édenu jsou věčné a nepotřebují žádnou péči, "co znamená, že On postavil Adama do zahrady Édenu, "aby ji obdělával a střežil"?, ptá se komentátor.[15] "Umístil jej tam, aby sil pšenici a jiné druhy obilí a všechny druhy rostlin, které nesou semena, a aby pěstoval záhony koření a sklízel je, vykopával a jedl podle libosti."[16] Stromy v boží zahradě ovšem žádnou lidskou péči nepotřebovaly.
(Upravená ukázka z knihy Stromy ve starozákonní tradici)
Poznámky:
[1] Dietrich, Manfred, Das biblische Weltbild und seine altorientalischen Kontexte, str. 286.
[2] Gudea vládl Lagaši okolo roku 2100.
[3] Tiglatpilesar I. vládl v letech 1114 – 1076 středoasyrské říši.
[4] Sargon II. vládl v letech 721 – 705 v Asýrii.
[5] Tato hlava byla jako kořist přivezena do Asýrie po bitvě u Til Tuba na březích řeky Ulai v roce 653.
[6] Dietrich, Manfred, Das biblische Weltbild und seine altorientalischen Kontexte, str. 291.
[7] Gn 3, 8.
[8] Gn 2, 10 – 14. Septuaginta: Φισων, Γηων, Τιγρις, Ευφρατης.
[9] Existují i jiné interpretace a samozřejmě polemiky s uvedenými identifikacemi. Pro modelový význam čtyř světových řek však jednoznačná identifikace není natolik podstatná, jde v každém případě o symbolický údaj reprezentující okruh známého světa. Vody lze také chápat alegoricky jako životadárné duchovní proudy tryskající ze samotného centra bytí.
[10] Stejně tak Septuaginta: ανατολας.
[11] Gn 2, 8.
[12] Ramban al ha-Tora. Sefer Betešit. Volume I. P. Berešit – Chajej Sara, str. 98.
[13] Narážka na Jb 14, 7.
[14] Ez 47, 12.
[15] Gn 2, 15.
[16] Ramban al ha-Tora. Sefer Betešit. Volume I. P. Berešit – Chajej Sara, str. 99.
[17] Hebrejský výraz pro zahradu „gan“ je maskulinum, proto interpreti vztahují femininum ve vazbě „le-avda“ k půdě „adama“. Moše ben Nachman však nabízí i jinou možnost, totiž že v některých případech je v Tanachu slovo „gan“ rovněž ve femininu, například v Iz 61, 11 nebo Jr 29, 5.
Fotografie autorka:
Zahrada v červnu
Starý buk v zámeckém parku Březina
Cedr na Olivetské hoře v Jeruzalémě
Strom v Judské poušti
