- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
O této kauze se již několikrát psalo, nejvíce se plzeňskými událostmi zabýval Leo Pavlát v tisku, František Kostlán na svém blogu a také já, my všichni jsme totiž byli aktivními účastníky protestního shromáždění. Tyto články reflektují všechny peripetie postupného selhání státní správy:
http://kostlan.blog.idnes.cz/c/26779/Jak-neonacisti-ke-stesti-prisli.html
http://kostlan.blog.idnes.cz/c/27136/Ulicka-hanby.html
http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/32340/Arogance-mocnych-aneb-lhar-na-radnici.html
Ano, prožívali jsem hrozný pocit bezmoci a hněvu, který cítíme dosud, a nic nás nemůže přesvědčit o tom, že úředníci UMO3 jsou lidé na svém místě. Zatímco se alibisticky schovali za paragrafy a jejich jednostranný výklad, zůstalo na obyčejných občanech, aby hájili principy demokracie, toho zřízení, které chtěli neonacisté zákonnou cestou svrhnout a nijak se tím netají. Obyčejní lidé, kteří si z daní platí své zástupce a úředníky, zůstali těmito úředníky zbaběle zrazeni a vydáni ponížení a zastrašování ze strany hajlující rasistické lůzy.
Přesto se před Velkou synagogou sešel velký dav lidí a na druhém chodníku Klatovské třídy také velký zástup mládeže, aby vyjádřily pohrdání představitelům neonacismu. Ten větrný březnový den byl přelomový, i když ani jedna strana „nezvítězila“. Náckové měli konečně požehnání úřadů a mohli tento moment halasně a nabubřele oslavovat na svých webových stránkách, ale také občanská společnost získala nové sebevědomí, ukázalo se, že se lidé nebojí ani policejního zásahu, ani špatného počasí a jsou ochotni znovu vyjít na ulici jako v roce 1989. Náckové nakonec prošli svou uličkou hanby, navíc si hloupě naběhli, když se nechali natočit, jako volají: „Židi do plynu!“ Bylo podáno trestní oznámení, o jehož osudu si neděláme valné iluze, neboť volání „Židi do plynu“ zřejmě není v naší republice ničím tak závažným, aby to naše papaláše vyrušilo z letargie. Nicméně pocit jsme z toho špatný neměli, i náckové si museli uvědomit, že nebýt policejní ochrany, skončili by určitě s pošramocenou fasádou, tak moc byl na ně dav rozzlobený. Ten český národ, kterým se tak často zaštiťují, by je rád hnal Klatovskou třídou svinským krokem.
A najednou o dva měsíce později na mezinárodním setkání znovu slyším slova: Strobach, Lisenko, Plzeň, Česká republika, náckové… Poprvé v životě jsem se styděla za český národ, za město Plzeň, které mám ráda a kde jsem vyrůstala. Nikdo tam nemluvil o velké kulturní tradici tohoto krásného města, o jeho slavné historii, lahodném pivu, o světoznámé Škodovce, o osvobození americkými vojáky, o jeho významných rodácích a architektuře. Plzeň se nyní stala synonymem prohry s nacismem. Jména Lisenka a Strobacha znají v Krakově, Poznani, Varšavě i v Bratislavě.
Jedinou útěchou je, že tam znají také nás, kteří jsme se náckům u Velké synagogy postavili. Ano, znají nás tam dobře. Plzeň je také městem, kde občané k nacismu nemlčeli.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!