Z ostudy kabát, aneb jak se Plzeň proslavila

Ještě před návštěvou Osvětimi 1. května, o níž jsem zde psala, a také po ní proběhlo poblíž Krakova několik diskusí na mezinárodním fóru, kde sešli pedagogové, studenti a aktivisté, aby si sdělili zkušenosti s neonacismem ve svých zemích. Jaké bylo mé zděšení a pocit studu, když jsem zjistila, že kauza Plzeň je již dobře známá jak na Slovensku, tak i v Polsku. Ano, Plzeň je vnímána jako město, kde náckové zvítězili. Přesně po Klatovské třídě, kudy hnali Američané německé nacisty svinským krokem, pochodovali 1. března Burešovi hoši za tiché podpory městských úředníků, starosty Strobacha a jeho ouřady Lisenka. Ano, ví se o tom už i v cizině.

            O této kauze se již několikrát psalo, nejvíce se plzeňskými událostmi zabýval Leo Pavlát v tisku, František Kostlán na svém blogu a také já, my všichni jsme totiž byli aktivními účastníky protestního shromáždění. Tyto články reflektují všechny peripetie postupného selhání státní správy:

http://kostlan.blog.idnes.cz/c/26779/Jak-neonacisti-ke-stesti-prisli.html

http://kostlan.blog.idnes.cz/c/27136/Ulicka-hanby.html

http://kostlan.blog.idnes.cz/c/27149/Nackove-rvali-Zidi-do-plynu-Starosta-Strobach-z-ODS-opet-nezasahl.html

http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/32340/Arogance-mocnych-aneb-lhar-na-radnici.html

              Ano, prožívali jsem hrozný pocit bezmoci a hněvu, který cítíme dosud, a nic nás nemůže přesvědčit o tom, že úředníci UMO3 jsou lidé na svém místě. Zatímco se alibisticky schovali za paragrafy a jejich jednostranný výklad, zůstalo na obyčejných občanech, aby hájili principy demokracie, toho zřízení, které chtěli neonacisté zákonnou cestou svrhnout a nijak se tím netají. Obyčejní lidé, kteří si z daní platí své zástupce a úředníky, zůstali těmito úředníky zbaběle zrazeni a vydáni ponížení a zastrašování ze strany hajlující rasistické lůzy.  

             Přesto se před Velkou synagogou sešel velký dav lidí a na druhém chodníku Klatovské třídy také velký zástup mládeže, aby vyjádřily pohrdání představitelům neonacismu. Ten větrný březnový den byl přelomový, i když ani jedna strana „nezvítězila“. Náckové měli konečně požehnání úřadů a mohli tento moment halasně a nabubřele oslavovat na svých webových stránkách, ale také občanská společnost získala nové sebevědomí, ukázalo se, že se lidé nebojí ani policejního zásahu, ani špatného počasí a jsou ochotni znovu vyjít na ulici jako v roce 1989. Náckové nakonec prošli svou uličkou hanby, navíc si hloupě naběhli, když se nechali natočit, jako volají: „Židi do plynu!“ Bylo podáno trestní oznámení, o jehož osudu si neděláme valné iluze, neboť volání „Židi do plynu“ zřejmě není v naší republice ničím tak závažným, aby to naše papaláše vyrušilo z letargie. Nicméně pocit jsme z toho špatný neměli, i náckové si museli uvědomit, že nebýt policejní ochrany, skončili by určitě s pošramocenou fasádou, tak moc byl na ně dav rozzlobený. Ten český národ, kterým se tak často zaštiťují, by je rád hnal Klatovskou třídou svinským krokem.

A najednou o dva měsíce později na mezinárodním setkání znovu slyším slova: Strobach, Lisenko, Plzeň, Česká republika, náckové… Poprvé v životě jsem se styděla za český národ, za město Plzeň, které mám ráda a kde jsem vyrůstala. Nikdo tam nemluvil o velké kulturní tradici tohoto krásného města, o jeho slavné historii, lahodném pivu, o světoznámé Škodovce, o osvobození americkými vojáky, o jeho významných rodácích a architektuře. Plzeň se nyní stala synonymem prohry s nacismem.  Jména Lisenka a Strobacha znají v Krakově, Poznani, Varšavě i v Bratislavě.  

Jedinou útěchou je, že tam znají také nás, kteří jsme se náckům u Velké synagogy postavili. Ano, znají nás tam dobře.  Plzeň je také městem, kde občané k nacismu nemlčeli.