V lednu 1977 se objevil dokument nebývalého významu. Prvních 242 signatářů se postavilo za nepříliš dlouhé prohlášení rodící se artikulované opozice v normalizačním Československu. Paradoxně ke slávě tohoto prohlášení přispěl komunistický tisk svou hysterickou protikampaní.
Jan Patocka v r. 1971J.Pribik
Skupina přátel začala organizovat podpisovou akci již kolem Vánoc 1976, ale Text Charty 77 byl poprvé zveřejněn ve čtvrtek večer 6. ledna ve francouzském deníku Le Monde. Když dnes čteme PROHLÁŠENÍ CHARTY 77, zdá se nám umírněné a oproti jiným pozdějším peticím v podstatě velmi smířlivé. Nicméně šlo o projev nesmírné odvahy tehdejších občanů, kteří se již odmítali podílet na praktikách lživého represivního režimu založeného na kariérismu hrstky komunistů a opřeného o zbraně okupačních vojsk. Režim reagoval pronásledováním signatářů i sympatizantů, perzekuce byly neobyčejně brutální, zahrnovaly vyhazovy z práce, ze studií, výslechy, zastrašování, sledování, odposlechy, domovní prohlídky, pronásledování celé rodiny, věznění a v několika případech končily smrtí.
Je tragickou ironií dějin, že někteří dnešní politici, a to i ti, kteří Chartě 77 vděčí za svůj porevoluční vzestup, rádi zlehčují význam předlistopadového disentu ve snaze poukázat na vlastní zásluhy o demokracii v naší zemi. Je v tom snad i jistý komplex lidí, z nichž mnozí usilovali o konvenční kariéru v řadách KSČ a nyní cítí svůj deficit svědomí. Také kulturní sféra, v níž mnozí oficiální umělci byli nuceni podepsat tzv. antichartu, po krátkém mezidobí v raných 90. letech zavřela vody nad tehdejšími kolegy z disentu, takže tito mnohdy originální a nadaní umělci, kteří měli nemalý podíl na udržováví vzdoru proti normalizaci zejména u mladé generace, nyní zůstávají ve stínu zájmu a stranou popularity.
Veřejnost byla brzy krmena pomluvami typu: "stejně byli chartisti bývalí komunisti" nebo "to byla taková intelektuálská záležitost, na obyčejných lidech jim nezáleželo" a podobně. Tyto pomluvy vycházely a stále vycházejí jednak z prostředí bolševických kádrů, jednak z tzv. šedé zóny, tedy lidí, kteří sice měli námitky proti komunistické praxi, ale nenašli odvahu otevřeně proti ní vystoupit. V obou případech jde o lež, mezi chartisty sice bylo dost bývalých komunistů, ale byli tam také radikální antikomunisté, kteří nikdy nebyli v KSČ. Rovněž Chartu 77 signovala celá řada dělníků, řemeslníků, zemědělců a dalších "neintelektuálů". Ve vzácných případech kritizovali Chartu 77 také samotní signatáři či příznivci, kteří se cítili nějakým způsobem "zrazeni", či z různých důvodů přehlíženi. U společenství tvořeného pouhými lidmi to je samozřejmé a nevyhnutelné, nešlo však o všeobecné či osudové selhání.
Je smutným faktem, že teprve v dalších letech po revoluci se projevilo, že vnitřní rozpory v Chartě 77, které byly překryty neuvěřitelně silnou vzájemnou solidaritou v době útlaku, jsou natolik hluboké, že není možné držet toto společenství i ve svobodné společnosti. Dokonce se ukázalo, že mnozí chartisté mají velmi daleko k ideálu demokracie, naopak jde o lidi totalitního myšlení, kteří by komunistickou totalitu chtěli nahradit totalitou jiného druhu. Mezi signatáři se objevilo i několik konfidentů StB nebo lidí duševně narušených. Tato fakta byla mnohokrát zneužita různými demagogy ve snaze dehonestovat celé hnutí. Vynořily se i různé konspirační teorie tvrdící, že celá Charta byla konstrukcí komunistické tajné policie či zahraničních rozvědek. Signatáři se po revoluci ještě třikrát setkali na hromadných srazech, ale všeobecný pocit, že hnutí ztratilo význam, vedl k jeho nevyhnutelnému konci. 3. listopadu 1992 byla činnost Charty 77 ukončena.
Do listopadu 1989 podepsalo Chartu 77 asi 1900 lidí, o mnoho více sympatizantů dokument z různých důvodů veřejně nepodepsalo, ale pomáhalo jej šířit a všemožně podporovalo práci chartistů. Hnutí mělo také podporu v cizině, kromě emigrantů stálou pomoc poskytovali chartistům různí významní umělci, například světoznámá švédská autorka knih pro děti Astrid Lindgrenová. Díky tomuto poměrně širokému záběru se udržela v Československu myšlenka na svobodu a demokracii, vznikl skutečný disent a bylo možné po několika otřesech, z nichž demonstrace studentů v listopadu 1989 byla jen posledním v řadě, demontovat komunistický režim. Dnes je v módě význam disentu a zvláště Charty 77 zlehčovat, já ale nikdy nepřestanu být hrdá na to, že jsem signatáře od počátku podporovala a ač pozdě, ale přece jsem Chartu 77 také podepsala a zažila pocit rovné páteře i v době nejšedější normalizace.
Věřím, že je dost lidí, kteří si tento velký projev boje za svobodu, jakým byla činnost Charty 77 v době komunismu, nenechají zbabělými demagogy a slabochy ukrást.
Obrázek: Filosof Jan Patočka, jeden z prvních tří mluvčích Charty 77. Zemřel po mnohahodinovém výslechu na StB na mozkovou mrtvici 13. března 1977.
Mezinárodní vědecká konference Charta 77
Vše o Chartě 77
