Dalším kuriózním a poněkud hloupým pokusem jak zmanipulovat dějinná fakta, je snaha vymazat povědomí o Ježíšově židovském původu. Víme, že takové pokusy byly podniknuty v dějinách častěji, naposledy v době nacismu, nyní však ožívají zejména v prostředí palestinských intelektuálů a aktivistů.
V našich krajích je trapně proslulým manipulátorem dějin jistý Nidal Saleh, nyní občan Slovenské republiky, působící však také na české neofašistické scéně jako jeden z jejích ideologů.[1] České neonacistické servery ochotně publikují jeho srdceryvné „odborné“ studie plné nezakrývaného antijudaismu, pro odborníka až komické ve své naivitě a prvoplánové účelovosti, pro mnohé lidi neznalé dějin však nebezpečně zavádějící.[2]
Jeden z jeho vědeckých skvostů byl po jistý čas k dispozici na jednom obskurním českém webu.[3] Tento článek nazvaný: „Ježíš Kristus je můj krajan“ se opírá o takový historický zdroj, jakým je film Mela Gibsona „Umučení Krista“ a vyvozuje z něj dalekosáhlé ideologické závěry. Salehovy objevy začínají symbolikou olivy: „Film ukazující poslední Kristovy hodiny před ukřižováním začíná scénou, kdy Ježíš Kristus stojí pod olivovníky a hovoří ke svému Bohu. Nemyslím, že tato scéna byla vybrána náhodně. Olivovník je totiž strom, který byl a stále je symbolem Palestiny a jejích obyvatel. Palestinské olivovníky byly celá staletí svědky palestinské historie a byly zalévané slzami, potem a krví. Proto nemůže tento strom, podle palestinské mytologie, rodit sladké ovoce.“
Zatímco Mel Gibson v této známé scéně popisuje události v Getsemanské zahradě podle evangelií, Saleh do scény vkládá jakýsi tajný politický podtext. A pokračuje ve své argumentaci směrem, který je pro něj podstatný: „Další scény filmu dokumentují skutečnost, kterou se někdo snaží po celé století záměrně tajit - Ježíš Kristus, Kristus Nazaretský, byl mým krajanem. My, dnešní Palestinci, jsme jeho praví potomci. Když jsem viděl jeho rány a nesmírné utrpení, před očima se mi objevil obraz jeho „dětí“, dnešního palestinského lidu, který trpí a krvácí jako trpěl a krvácel on. Uvědomil jsem si, že ti, kteří Krista umučili a měli z toho nesmírnou radost, jsou ti samí, kteří mučí jeho dnešní potomky.“
Nezůstaneme dlouho na pochybách, kdo jsou ti mučitelé, neboť Saleh vše podrobně rozebírá, přičemž bezděky odhaluje svoji naprostou neznalost evangelijních reálií: „Když jsem viděl Ježíše Krista ukřižovaného na kříži a slyšel jeho zvolání řečí velmi blízkou dnešnímu palestinskému jazyku „Ja Iláhý lima sabaktaní“, „Ó Bože, proč jsi mě opustil“ (všimněte si, že nepoužil slovo Jahve) a viděl jsem nadšení jeho mučitelů, najednou jsem viděl i stovky ukřižovaných dnešních Kristových synů, Palestinců a slyšel jsem z jejich úst stejné zvolání - Ja Iláhý! Proč jsi nás opustil! A viděl jsem stejné tváře mučitelů plné nenávisti a zákeřnosti. Samozřejmě netvrdím, že dnešní židé jsou odpovědní za mučení a ukřižování Ježíše Krista. Mnozí z nich jsou však plně odpovědní za mučení a vraždy současných Palestinců. Ježíš Kristus nebyl židovského původu a ani dnešní židé nejsou jeho potomky. Nejsou ani potomky Kristových vrahů, protože většina z nich je chazarského původu a nemá ani nejmenší etnický vztah k Palestině.“
Zde se Saleh dostává k jádru svého "odborného" článku, uvádí na scénu farizeismus jakožto variantu dnešního sionismu. „Co je však stejné jako před dvěma tisíci lety, je existence stejné ideologie - farizeismu, založeného na nenávisti, krutosti a zákeřnosti. Farizeismus byl nástrojem vraždy Krista v minulosti a je nástrojem vraždění Kristových potomků, dnešních Palestinců v současnosti.“ Palestincům je pak přiřčeno veškeré biblické dědictví a Saleh cituje izraelskéhonovináře a spisovatele Israela Shamira[4]: „Palestina a Palestinci jsou neoddělitelné fenomény. Zemědělci a jejich olivovníky, prameny vody, kopule hrobů předků na samých vrších kopců, jejich vzájemná soudržnost a vše to, co tvoří v každodenním životě. Bez Palestinců Palestina umře. V jejích řekách poteče jedovatá voda a prameny vyschnou, hory a údolí se změní a její pole budou obdělávat importovaní Číňané, zatímco její synové hynou ve vězeních nebo v ghettech. „Palestinci nejsou neurčitým folklórním pojmem, oni objevili hvězdu Ghassul, napsali bibli, postavili jeruzalémský chrám, paláce v Jerichu, chrámy svatého hrobu a narození Krista, mešitu Al-Aksa, přístavy v Caesareji, hrad Monfor a Belvaur. Chodili s Kristem a porazili Napoleona. V jejich žilách teče krev bojovníků Aegeanu, Izraelců, Kristových apoštolů, arabských jezdců, křižáků a Turků v jedinečně kombinaci. Jako jiskry září: básně Mahmuda Darwishe, moudrost Edwarda Saida, skvělý olivový olej, vroucnost jejich modliteb, statečná odvaha intifády jsou toho důkazem.“
(Pokračování příště)
[1] Nidal Saleh nar. 1936 v Nábulusu, žije v Bratislavě. Vystudoval farmacii v Praze a Bratislavě. Je zastáncem konspirační teorie, tvrdí, že světové mocnosti slouží židovským zájmům. Vystupuje na neonacistické scéně jak v Čechách tak na Slovensku. V roce 2002 se jeho aktivitami zabýval slovenský ministr spravedlnostmi Ján Čarnogurský po kritice Centra Simona Wiesenthala v Paříži .
[2] Pan Saleh nastiňuje palestinskou historii ve své optice například v článku uveřejněném na: http://cz.altermedia.info/historie/obrozen-palestinsk-historie_1626.html a též v přednášce uveřejněné na: http://www.prefer-statement.wz.cz/a0064.htm Viz též: Saleh, Nidal. Svědectví o morálním úpadku. Falšovatelé historie. Eko-konzult. 2002 a Nedotknutelní. Príbeh jednej knihy.Vlastní náklad autora. Dunajská Lužná. 2003. Diskusi k těmto publikacím viz na: http://cz.altermedia.info/date/2004/02/13/
[3] http://www.prefer-statement.wz.cz/ns4.htm
[4] Israel Shamir je rusko-izraelský spisovatel, propagátor teze: „jeden člověk, jeden hlas, jeden stát“ čili sjednocení Palestiny a Izraele do jednoho demokratického státu. Vychází z toho, že jak Izraelci tak Palestinci touží po konci krveprolévání, po pravé demokracii a míru. Je autorem knih: „The Flowers of Galilee“, „Our Lady of Sorrow“ a „PaRDeS“. Viz: http://www.israelshamir.net/
