Tohle není pouze Den žen

8. březen býval u nás hromadně slaven jako Mezinárodní den žen. Byl to svátek původně zavedený v Americe, ale komunistům se podařilo tento svátek během jejich vlády důkladně zprofanovat.

Den, který měl být poctou ženám, se stal spíše námětem satirických fejetonů a vtipů, v nichž se na svátek žen muži opíjejí na podnikové oslavě, zatímco ženy dostaly levnou bonboniéru, karafiát a hezká slova od šéfa. Je to možná škoda, ale dnes každý slaví, co chce, takže nikdo není k ničemu nucen a naopak si kdokoliv může MDŽ slavit po libosti.

V oslavných projevech a komentářích k MDŽ stejně tak jako v bizarním spektáklu na Hradě však zaniklo jedno smutné výročí.

8. března 1944 bylo v plynových komorách v Osvětimi zavražděno 3791 vězňů z rodinného tábora československých Židů. Tento počet obětí uvádí Danuta Czech, Miroslav Kárný uvádí 3792 osob. Byla to největší hromadná poprava československých občanů spáchaná za šest let německé okupace. Ani letos se naši veřejní činitelé tímto tragickým výročím nezabývají, nikdo se nezúčastní žádné pietní vzpomínky na místě hrozného masakru československých občanů.

 V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech deportováno 5 tisíc vězňů, kterým se narozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých privilegií: při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora - proto rodinný tábor. K privilegiím patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku. V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly výhradně složeny z vězňů, kteří do terezína přišli z českých zemí, v pozdějších transportech pocházela zhruba polovina deportovaných z Německa, Rakouska či Nizozemí.

 V rodinném táboře, označovaném v Birkenau jako sekce BIIb, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde ostatně nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým Fredy Hirschem věnovaly improvizované výuce a hrám. 

 Nebývalá “privilegia,” jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí naprostou záhadou. Po nějaké době se jim však podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stojí zkratka SB a doba 6 měsíců. SB - Sonderbehandlung, česky zvláštní zacházení - znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.

 Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do pracovního tábora Heydebreck. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu. Členové osvětimské odbojové organizace varovali Fredyho Hirsche a další vězně rodinného tábora před jejich hrozícím zavražděním a vyzývali je k povstání - na přípravu a organizaci ozbrojeného odporu však nezbývalo dost času. Fredy Hirsch, od něhož se očekávalo vedení povstání, pak zemřel na předávkování prášky na uklidnění - pravděpodobně spáchal sebevraždu.

 Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: narozdíl od března však vězňové procházeli selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných koncentračních táborů. Šťastnou náhodou se podařilo přesvědčit Mengeleho, aby provedl selekci chlapců z dětského bloku - části z nich se nakonec podařilo dožít osvobození. V rodinném táboře zbylo zhruba 6-7 tisíc vězňů, kteří byli mezi 10. a 12. červencem 1944 během dvou nocí zavražděni. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

 Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři konečného řešení rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými privilegii vytvořili - jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Delegátovi Červeného kříže pak terezínská komandantura SS předváděla Potěmkinovu vesnici, která měla jen málo společného s krutou terezínskou realitou. Vězňům rodinného tábora bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z pracovního tábora Birkenau. Terezínští vězňové tak měli před návštěvou komisaře Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu. Někteří historici se též domnívají, že rodinný tábor měl sloužit pro podobnou zmanipulovanou návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže - tentokrát v Osvětimi.

 Likvidace rodinného tábora 8. března a 10. - 12. července 1944 představuje největší hromadnou vraždu československých občanů v době druhé světové války.

  EL MALE RACHAMIM

 ------------------------