Světlo a stíny chanukiji II.

Pokračování příběhu židovského svátku Chanuka.

Dva významní učenci Talmudu, Šamaj a Hilel vedli spor o to, jakým způsobem mají být lampy na chanukiji zapalovány. Rabi Šamaj tvrdil, že je správné zapálit první den všech osm světel a pak každý den jedno světlo ubírat. Zdůvodňoval to tím, že začátek, tedy první den je nejdůležitější. Naproti tomu Rabi Hilel prosazoval zvyk zapalovat první den jedno světlo, druhý den dvě světla a tak dále, podle zásady, že světla má přibývat a že záleží zejména na konci: konec dobrý, všechno dobré. Tento zvyk se prosadil a dnes svíčky na chanukiji den po dni přidáváme. Důraz na světlo se projevuje v obecném označení slavnosti Svátek světel. Tento název uvádí Josephus Flavius ve svých Starožitnostech (Starožitnosti XII, 7;7). V nejtemnější době roku tedy světlo chanukových lamp představuje pro celý svět světlo Hospodinova slova, přibývání světla pak vzrůstající sílu Božího slova a blížící se příchod Mesiáše.

Kromě podezřelého pohanského dobového pozadí svátků Chanuka, je však zde ještě jeden důvod k rozpakům. Tradiční v Talmudu zakotvený příběh zdůvodňující historický původ svátků je mimo jiné oslavou velkého vítězství ve válce. Nejde však o svatou válku, jak je známe z biblické tradice o Jozuově dobývání Svaté země. Jde o válku moderní, válku o národní a náboženskou svobodu. A jakkoliv jsou důvody k takové válce pochopitelné a omluvitelné, válka sama je pro věřícího člověka věcí zlou. Můžeme hrdiny takové války obdivovat, nicméně zůstává pochybnost. Sami známe z českých dějin, jak rozporné jsou naše reflexe husitských bojů. Ctíme odhodlání a genialitu vojevůdců, kteří dokázali porazit mnohonásobnou přesilu, uznáváme i důvody takových bitev. Na druhé straně víme o mnohých obětech i o útrapách, jaké přináší válka nevinným lidem.

Zatímco při jiných svátcích židovského kalendáře jde povětšinou o boj duchovní, Chanuka se snadno může stát triumfalistickou oslavou bojeschopnosti národa. Bojeschopnost národa je věc užitečná, ba nutná, má-li národ přežít, ve spojení s náboženskými hodnotami se však stává duchovní pastí. Právě na historii makabejců se to projevilo. Po první generaci bojovníků oddaných Hospodinově vůli a po prvních v podstatě obranných bitvách převládla ideologie triumfalismu a sebeposvěcení. Velkolepé vítězné války makabejců nevešly doBible. Potomci slavných hrdinů, příslušníci hasmonejské nobility velmi rychle zradili ideály svých otců. Sami se začali chovat jako helénizovaní šlechtici a králové a v očích budoucích redaktorů kánonu z Jabné kolem roku 90 ztratili náboženský kredit.

Jan Hyrkán (134-104 př.o.l.) vedl výbojné války a snažil se ovládnout sousední země, podmanil si Idumeu a část Moábska. Vtrhl do Samaří a nechal v roce 125 př.o.l. zbořit chrám na hoře Garizím poblíž Šekemu. Juda Aristobúlos (104-103 př.o.l.) se jako první člen dynastie označil za krále. Je mu přičítána vražda vlastního bratra Antigona a uvěznění matky i tří sourozenců. Jeho bratr a nástupce Alexandr Jannaios (103-76 př.o.l.) se zapsal do dějin jako hromadný vrah zbožných peruším, kteří apelovali na návrat k ideálům Tanachu a Mišny. Panovníka kritizovali za spojení funkce velekněze a krále, tvrdili, že by lidu bylo lépe pod vládou cizinců než pod mocí židovských odrodilců. O svátcích Sukót,  kdy král vystoupil v jeruzalémském chrámě v úloze velekněze, začali rozhořčení peruším na Alexandra Jannaje házet etrogy (citrusové plody užívané o svátcích).

Král dal pak popravit šest tisíc vzbouřenců. Při jiné bouři nechal ukřižovat osm set peruším a před očima umírajících dal pobít jejich rodiny. Alexandr rovněž nutil nežidovské občany zabraných území k přestupu k judaismu, a to i násilím. Situaci poněkud zklidnila vdova po Alexandrovi, královna Salomé Alexandra, která "se neúčastnila králových ukrutností, stavěla se proti křivdám a tak si získala náklonnost občanů." (Josephus Flavius. Válka židovská I, 5;107). Pověst dynastie ani její budoucnost však již nezachránila. Po královnině smrti se její dva synové, starší Hyrkános II. a mladší Aristobúlos II. pustili do bratrovražedné války o královský a velekněžský úřad. Hyrkános se spojil s Nabatejci, Aristobúlos povolal na pomoc Římany. 

Následkem nezodpovědné politiky byla římská okupace a opětné znesvěcení jeruzalémského chrámu římským generálem Gnaeiem Pompeiem. V září roku 63 př.o.l. prorazili Římané Aristobúlovu obranu a zaplnili chrámové nádvoří následováni Hyrkánovým vojskem. V bitvě bylo povražděno dvanáct tisíc  Židů. Ke zděšení všeho lidu prošel Pompeius chrámem a nahlédl do Svatyně svatých.  Když viděl, jaké rozhořčení vyvolal, pokoušel se nechat chrám znovu vysvětit, ale trauma ze znesvěcení již nemohl odčinit. Od té doby byl Řím nebezpečně blízko a dovedl si své zájmy v Judeji uhájit. Tragickým vyvrcholením římských ambicí bylo zničení jeruzalémského chrámu v sedmdesátém roce.

Je zřejmé, že despotická vláda hasmonejské dynastie vrhla stíny na radost z vítězství makabejců. Rabíni, dědicové pronásledovaných peruším, neměli mnoho důvodů oslavovat události, které vedly k tak tragickým koncům. Také proto snad při výkladu svátků Chanuka převládl důraz na symboliku světla, která sice zavání do značné míry pohanskými zvyklostmi, není však zatížena oslavou národního a náboženského militarismu. Chanukija má své stíny, o to víc by nás měla oslovovat svým světlem, které den po dni přibývá a svítí všem tvorům na celém světě.