Dnes vpodvečer je zvykem zapalovat první svíčku na chanukiji - speciálním osmiramenném svícnu. Je Erev Chanuka, předvečer osmidenního svátku světel.
O statečném boji makabejců proti syrské okupační moci, která bránila v dodržování micvot, již bylo napsáno mnoho a každým rokem přibývají výklady svátků Chanuka také na stránkách více či méně populárních periodik. Všeobecně známý je rovněž symbol těchto svátků, osmiramenný svícen chanukija. Zdá se ale, že tato nám známá podoba slavnosti je poměrně pozdní a její popularita se úzce pojí s rodinnou oslavou, jíž se účastní zejména děti.
V dnešní době Chanuka poněkud splývá s křesťanskými Vánocemi a spolu s nimi, zejména na Západě, podléhá všem komerčním tlakům. Jako by právě Chanuka se svojí symbolikou světla byla snad nejsnáze přijatelná i pro nevěřící či nežidovskou většinovou společnost. Bezpochyby esteticky působivý svícen spolu s jednoduchou historizující legendou může podléhat globálnímu synkretismu a komerci mnohem snáze než jiné židovské tradice.
Mnozí židovští učenci pohlížejí na tyto svátky poněkud podezřívavě. Nejen, že se v posledních desetiletích slavení svátku Chanuka někdy stává vyprázdněným konzumním zvykem, ale také nelze nevidět "pohanské" souvislosti svátku. Legenda o zázraku, podle níž v obnoveném chrámě v Jeruzalémě vydrželo hořet malé množství oleje osm dní, je poměrně nová, pochází z Talmudu (Bavli, Šab. 21b ). Zdá se, že v Talmudu je pozornost záměrně obracena ke svícnu jako k základnímu symbolu Chanuky, a to zřejmě proto, že v rodinné liturgii bylo zapalování osmi lamp hlavním znakem oslavy.
O velké popularitě tohoto rodinného svátku svědčí celá řada archeologických nálezů osmiramenných lamp či svícnů, a to rovněž z našeho území. Religionista se těžko vyhne podezření, že talmudští učenci dodatečně posvětili starou lidovou praxi tím, že ji spojili s historickou událostí zaznamenanou v První knize Makabejské. V této kronice se však nikde nehovoří o osmidenním zázraku s olejem, ale v první řadě je kladen důraz na znovuvybudování chrámového oltáře a na první oběť "podle Zákona" (1 Mak 4,47-58). Právě v této zprávě se hovoří o osmi dnech slavnosti v souvislosti s posvěcením oltáře. Ze souvislosti je zřejmé, že pro přinesení řádné oběti museli makabejští zapálit na oltáři nový oheň, neboť původní posvátný oheň již dávno vyhasl a starý oltář byl znesvěcen.
Druhá Makabejská popisuje celou událost ve světle nedochovaného Nehemjášova spisu (2 Mak 2,13), který údajně popisuje jiný zázrak. Na památku tohoto zázraku v době perského "tolerančního patentu" a obnovení jeruzalémského chrámu mají Židé v exilu slavit pětadvacátého kislevu "slavnost stánků a ohně" ( 2 Mak 2,13). Když byli Židé odváděni do babylónského zajetí, ukryli kněží posvátný oheň v jakési studni. Po návratu z exilu vyzval Nehemjáš potomky oněch kněží, aby posvátný oheň opět přinesli do chrámu. Kněží však ve studni nalezli pouze naftu. Nehemjáš nechal naftu přinést a nařídil kněžím, aby jí polili dříví i všechno, co leželo na oltáři. Náhle vysvitlo slunce, které až do té doby bylo ukryté za mraky, a oběť vzplála. K tomu došlo dvacátého pátého dne měsíce kislevu.
Je zřejmé, že tento Nehemjášův zázrak odkazuje na příběhy proroka Elijáše (1 Kr 18, 32-39). Elijášův zázrak je více polemický, je zápasem s Hospodinovými nepřáteli, s Baalovými proroky, a končí tím, že je Elijáš pobíjí mečem. Zázračnost Božího zásahu je ještě zdůrazněna tím, že Elijáš nechal polít oběť pouhou vodou, zatímco v příběhu Nehemjášově se objevuje pravděpodobnější nafta. Ani nafta by však nemohla vzplát od pouhého slunce, i zde je nutný projev Hospodinovy vůle, která takto schvaluje nové vysvěcení jeruzalémského chrámu. Polemický osten je ve Druhé Makabejské oslaben, zázrak nemá zdrtit nepřátele, osvítí však perského krále a dává mu poznat moc pravého Boha (2 Mak 1,33-35).
Zatímco v příběhu proroka Elijáše na Karmelu "spadl Hospodinův oheň", při Nehemjášově zázraku se náhle objevuje slunce. Slunce je zde zprostředkující silou, pomocí níž Hospodin koná znamení. Slunce se náhle (!) objevuje dvacátého pátého kislevu podobně jako v pohanských symbolech, avšak je pouhou Hospodinovou pochodní zapalující oběť. Nehemjášův oheň je mnohem více než spalující oheň Elijášův, tedy oheň soudu, ohněm osvícení, a to dokonce osvícení pohanů. Tato symbolika je též přítomna v oslavách Chanuka, kdy jsou chanukiji stavěny do oken na oči veřejnosti jako svědectví víry v jediného Hospodina.
Ačkoliv je v dobách makabejského povstání zmíněn kromě oltáře též chrámový svícen a jiné chrámové vybavení, které bylo po znovuvysvěcení chrámu uvedeno do provozu, hlavní důraz kladou pisatelé makabejských kronik na zapálení oltářního ohně dvacátého pátého kislevu a následnou osmidenní slavnost: "Juda, jeho bratři a celé shromáždění Izraele se usnesli, že každoročně, od dvacátého pátého dne měsíce kislevu budou osmidenním veselím a díkuvzdáním slavit posvěcení oltáře." ( 1 Mak 4,59) Není ovšem vyloučeno, že již tehdy existoval lidový zvyk rozsvěcet v nějaké podobě světla či zapalovat ohně právě v době okolo zimního slunovratu. Tím se ovšem dostáváme na poněkud neortodoxní půdu. Víme, že rozsvěcování světel a zapalování ohňů v době nejhlubší tmy v roce je na severní polokouli transkulturním náboženským rituálem, a to tak psychologicky silným, že ani křesťané nedokázali odolat všeobecné náboženské náladě a přiřadili k symbolu navracejícího se slunečního svitu den zrození Krista, který je Sluncem spravedlnosti.
V dobách, kdy se talmudští učenci vyrovnávali s hrozící asimilací židovstva, stáli před výzvou, jak neutralizovat působivé slunovratové rituály a zvyklosti pohanských sousedů. V římském prostředí se slavil svátek Natalis invictus Solis (Zrození nepřemožitelného Slunce), v Egyptě bylo připomínáno zrození boha Hóra, Řekové slavili svátky Hélia a Dionýsa a Peršané v tuto dobu připomínali vítězství boha Mithry nad býkem temnot. To bylo duchovní klima doby a oblasti, v níž si měli Židé zachovat svoji náboženskou autonomii. A při příchodu do severní Evropy Židé opět poznávali další pohanské rituály spojené s návratem světla a tepla: Germáni oslavovali svátek Ódina, Inga a Erdy. Kelti slavili Alban arthuan. Všechny tyto oslavy byly spojovány s ohněm a světlem, jímž se symbolicky, ba snad někdy až magicky oživovalo či přivolávalo vzdálené slunce.
Je tedy na místě podezření, že chanukija v dávných dobách nepřipomínala vítězný boj makabejských, ale spíš podobně jako světla pohanů pomáhala překonat úzkost z dlouhé noci a zimy. Židovští učenci zde působili podobně jako u jiných původně zemědělských a předizraelských svátků, dali zapalování světel jiný, pravověrný význam. Postupovali metodou historizace a etizace podobně jako u svátku Pesach či svátku Šavuot. Ke zlomovým datům kalendáře, jež měly původně reflektovat přírodní, pastevecké, či zemědělské děje, přiřadili učenci konkrétní historické události židovských náboženských dějin: Vyjití z Egypta, Předání Tóry na Sinaji a v případě Chanuky zázrak s olejem ve znovuvysvěceném chrámu.
Pohanský, slunovratový původ zapalování světel by neměl nikoho pohoršovat, neboť právě úctyhodná teologická práce talmudských učenců naplnila starou symboliku novým poselstvím. Mystický výklad spojuje světlo chanukiji se samotnou Tórou, podle chasidů dokonce světlo lamp symbolizuje rozšíření kabalistického učení. Jako vidí světlo chanukiji i okolojdoucí "pohané", osvětlují slova Tóry, v nové době dokonce přeložená do národních jazyků, celý svět. Olej chanukových lamp pak symbolizuje Mesiáše, který rovněž přináší nápravu celému tvorstvu. Chanukija je tedy všelidským, ba kosmickým symbolem, projevem židovského universalismu.
Pokračování zítra
