Sváťo Karásku, say no to the devil

Milý Sváťo, je to už dávno, co jsme spolu pořádně mluvili. Pravda, viděli jsme se před pár týdny, když jsme se potkali 19. ledna před plzeňskou Velkou synagogou. Stál jsi tam spolu s námi, abychom dali najevo, že nesouhlasíme s pochody nácků našimi městy. Ale moc slov jsme tehdy spolu neprohodili, nějak nebyl čas. A párkrát jsme si telefonovali. Už dlouho pořádně nevím, co a proč děláš, co Tě trápí, na co myslíš, proč chceš zpátky do politiky. A proč chceš znovu snášet ty nejapné, kruté a lživé útoky od hlupáků. Určitě máš své důvody, ale přesto se mi chce zeptat: Sváťo, máš tohle zapotřebí?

V Maratonu 1996

             Ne, nechci Ti rozmlouvat tohle rozhodnutí, snad víš sám nejlépe, proč se vracíš do politického života. Teď právě Tě napadá jistý Michal Ševčík na stránkách Národní strany slovy:  „prosudetoněmecký kolaborant a notorik Karásek“. Ví ten člověk vůbec něco o tom, co jsi dělal za bolševika? Nejspíše ne. Je to jeden z těch lidí bez dějin, je to nejspíš někdo, kdo o naší minulosti neví vůbec nic. Nezajímá ho to, protože to nezapadá do jeho zideologizovaného vidění světa. Neví už nic o tichém odboji proti rozmáhajícímu se zlu, o neokázalé statečnosti, o době, kdy bylo opravdu závažným rozhodnutím říkat pravdu, protože tehdy za to mohl jít člověk do vězení. Neví ani, že jsi do vězení šel za pár nevinných veršů v písničkách.

             Tihle rychlokvašení „vlastenci“ si dnes rádi hrají na hrdiny, ale dělají to o třicet let později, než to bylo potřeba. Kde byli tehdy? Možná zalezlí v různých socialistických svazech mládeže, v KSČ, v pionýru? Ti mladší asi ještě byli na houbách, ovšem s bolševikem asi spolupracovali jejich rodiče a ti jim předali tradiční bolševickou rétoriku o věčně opilých či zfetovaných disidentech a o kolaborantské Chartě 77.

              Sváťo, nevím, co Tě vede k tomu, že se chceš nechat znovu urážet a vláčet v tisku těmito zfašizovanými Husákovými dětmi, potomky těch, kteří Tě dostali do kriminálu, proč vlastně chceš na stará kolena do politiky. Ale nyní chci raději zavzpomínat na pár okamžiků, kdy bylo všechno jiné. Říkají, že jsi na peníze. Vím, že jsi měl vždycky rád pěkné věci a že jsi na ně uměl vydělat. Ale také vím, že jsi mi jen tak dal pořádnou hrst franků, abych mohla jet na luxusní výlet proskleným vlakem do Alp, když jsem Tě navštívila ve Švýcarsku. Nikdy jsi nekoukal na to, kolik dáváš, nikdy jsi na penězích neseděl. Tvůj dům v Curychu byl otevřený všem přátelům z Čech a někdy i lidem, kteří Tě jen zneužívali. Hostil jsi všechny. Sedávali jsme na terase v zahradě, povídalo se dlouho do noci. Tahle posezení pro mne znamenala mnohem více než ten krásný výlet vyhlídkovým vlakem podél Rýna vysoko do hor.

              A ještě dříve, než jsi odešel z Čech, Tvoje písničky byly často jedinou posilou nám, kteří jsme v té šedi normalizace nenacházeli skoro žádný světlý bod. Tvoje písničky se zpívaly jen v úzkém kruhu přátel, bylo to nebezpečné. Zpívaly se u táboráků a po hospodách.  Umýval jsi okna, trnul jsi strachem nikoli o sebe, ale o rodinu. Když se narodila malá Kristýnka, bolševický tlak už byl neúnosný a musel jsi odejít. Stáňa už tehdy byla nemocná, chápali jsme Tvůj odchod, ale hrozně nás mrzel. Chyběl jsi nám, moc jsi nám chyběl. Tvůj odjezd vlakem do Vídně mnozí oplakali. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ano, pro ty mladší: cesta do Vídně a dál, to bylo tehdy definitivní rozhodnutí. Nebylo možné přijet zpět a nebylo možné jet za přáteli tam. Tedy pro většinu z nás to možné nebylo. Cesta na takzvaný Západ byla uzavřená pro obyčejné lidi. Tam byla Evropa, ano ta Evropa, na kterou nyní mnozí nadávají. Tam byl totiž svobodný svět.

              Nebylo snadné se rozhodnout pro emigraci, nikdo z těch, kteří odcházeli, nevěděl, jestli se vůbec někdy podívá domů. Musel zde nechat své blízké a ještě věděl, že mnozí z nich budou povoláni k výslechu a všelijak šikanováni. Musel se rozloučit s důvěrně známými místy, se vzpomínkami, s dějištěm dětství, dospívání, prvních lásek, studií, se všemi drahými a nenahraditelnými symboly domova. Co všechno tehdy znamenal pojem vlast? Ví to dnes někdo z těch, kdo se vlastí ohánějí, aby si na jejích troskách vydupali svou umrněnou politickou kariéru? Ví to někdo z těch, kteří se domnívají, že být správným vlastencem znamená hlavně být rasisou a hulvátem? Když jsme po třinácti letech jeli spolu s Tebou z Curychu, stál jsi na plynu a řítil jsi se kolem Innsbrucku vražednou rychlostí s neskrývanou touhou uvidět zase Čechy. To nebyl ten skutečný návrat, ten první, u toho jsem nebyla, tohle byla jen jedna z mnoha cest domů, když už bylo po revoluci a Ty jsi žil rozpolcený mezi dvěma domovy. Ale i tak bylo zřejmé na první pohled, jak moc jsi netrpělivý,  a to nejen proto, že už chceš mít tu dlouhou cestu za sebou. A sotva jsme přejeli hranice, já uviděla jen trsy kopřiv, odpadky u cesty, neonový nápis erotického salónu a jakýsi zbořený dům mezi lebedou. Ty jsi ale zastavil auto, vystoupil jsi, nadechl jsi se a s rozzářenýma očima jsi zvolal: „Čechy! To je nádhera!“               

             Sváťo, chtěla jsem napsat, abys řekl ďáblovi ne. Ale necítím se na to, abych Ti mluvila do života. Záleží mi na Tobě, nenech se tím vším zdeptat. Nevím už co dodat, tak buď zdáv!