Spi, Havlíčku, v svém hrobečku…

zpívalo se v sentimentální vlastenecké písni. Jsem ráda, že tyhle písničky jsou již zapomenuté, navzdory upřímné snaze skladatelů nebyly nic moc, jak se říká.

Navíc uplakaná vzpomínka nejspíš není tím pravým ořechovým, co by si pan redakor Havlíček chtěl odtamtud shora, kde nyní nejspíš pobývá, poslechnout. Karel Havlíček Borovský po dlouhé a těžké nemoci zemřel v Praze 29. července 1856.
Prakticky už od dětství jsem měla Havlíčka ráda, i když jsem samozřejmě nerozuměla všem jeho satirickým narážkám a politickému kontextu jeho básní. Prostě mne zaujala vtipná a melodická forma, jíž podával legendární, pohádkové a dobrodružné příběhy. Ano, Tyrolské elegie mne zaujaly především pro ten popis zběsilé jízdy alpským průsmykem. Bylo to trochu jako příběhy o indiánech a bavilo mne, jak si žándári „mazali špiritusem záda a nosy arnikou“ potom, co se vysypali z kočáru do příkopu. Na rozdíl od Erbena, nad jehož děsivými a krutě smutnými baladami jsem jako dítě měla noční můry, Havlíček mě uměl rozesmát.
O tom, že jsem byla nadšena obhroublou mluvou Perunovou, že jsem se bavila oslíma ušima irského krále, že jsem byla fascinována mnohými epigramy, které samy lezly do hlavy, není sporu. Však také to bývaly vzácné chvíle, kdy se mohlo ve škole přímo v hodině a nahlas při energické recitaci Křtu svatého Vladimíra zcela peztrestně použít slova jako „seru“ a „hovno“.  Paní učitelka jen potěšeně kývala hlavou a tvářila se vesele, také kamarádi takové přiblížení klasické literatury přijímali s neskrývaným nadšením. A časem jsem začala vnímat i ty konkrétní dobové i nadčasové narážky na hloupost politiků, umělců, církevníků, povrchních vlastenců a všelijakých prospěchářů, nabobů a pokrytců. A ještě později jsem četla Havlíčkovy prózy a žasla jsem nad jeho kritickým duchem a jasným rozumem, s nímž elegantně a suverénně předešel svoji dobu a snad i dobu naši, jak se bohužel nyní stále častěji ukazuje.
On pan redaktor byl člověk moderní, na české poměry nezvykle otevřený a vzdělaný. Povrchnímu vlastenčení se smál, šovinismus odmítal. Po osobní zkušenosti z Ruska se vysmám naivním slovanofilům a milovníkům cara. Rád hleděl na západ, zajímal se o poměry v Anglii i v Irsku, irskému lidu otevřeně fandil v jeho národním obrození, ale obdivoval i britskou noblesu a důraz na občanská práva. Svého černého buldoka pojmenoval Džok a píše, že je to Angličan tuze zvyklý na habeas corpus. Děj Krále Lávry Havlíček situoval do irského pohoří Wicklow, kde v údolí Glendalough při soutoku křišťálových říček „stojí dutá vrba třetí lidský věk“. Ano, pane redaktore, vypadá to tam v tom horském údolí Glendalough tuze pěkně, skoro jako u Vás na Vysočině. Měl jste se tam zajet podívat, líbilo by se Vám tam. Ale dneska to už nejspíš víte.
Dnes vytáhnu z knihovny očtené Tyrolské elegie a přestože je to v podstatě smutný příběh, zase se vesele pobavím měsíčkem na nebíčku i panem redaktorem kočírujícím splašené koně. Však jsem tím průsmykem později několikrát sama jela a při pohledu na noční Kufstein jsem si tu divokou jízdu připomínala. Havlíček byl mnohokrát popisován jako národní mučedník, různí pisálkové se dojímali nad jeho osudem, aniž by se poučili jeho myšlenkami. Dnes zanechme nacionální kýč stranou, více než 150 let po Havlíčkově odchodu více než kdy jindy potřebujeme jeho kritickou mysl a ducha, jeho odvahu, schopnost nazvat problémy pravými jmény a používat přitom báječně bohatý a vynalézavý jazyk, který není vulgární, ani když někdy užije najaké to „hovno“, jazyk tak jiný, než jsou běžná novinářská klišé a prázdné fráze elektronického věku. Ale hlavně potřebujeme Havlíčkův racionalismus, nadhled a humor.

-----

Psáno pro První zprávy

------------------------------------