Vnitrozemí, oblast Barbagia, přírodní park Sette fratelli a hory je nejlépe procházet pěšky. Při troše pozornosti uvidíme pod stromy fialové bramboříky, na horách mezi kameny již od zimy kvetou krokusy a počátkem léta vykvétá zdejší divoká růžová pivoňka. Všude na planinách rostou korkové duby, jejichž oloupané purpurové kmeny svědčí o stálé těžbě vzácné suroviny. Korkové duby mají drobné listy s malými výkrojky a kompaktní koruny hřibovitého tvaru. V nižších polohách je typický porost macchií, směs suchomilných rostlin a keřů pokrývající skály a celé planiny pestrým kobercem.
BaruminiV.Tydlitátová
Macchie je charakteristická středomořská formace, velmi působivá svými vůněmi a barvami. Mezi různě zelenými keříky jehličňanů a nám neznámých listnáčů rostou žluté pryšce, stříbrné pelyňky a modré tymiány. Průchod takovou přírodní zahradou však může mít zlé následky, většina hustých kulovitých keříků má dlouhé a velmi husté trny. Rozedraný oděv a krvácející šrámy mohou být cenou za bližší prohlídku některého zářivě barevného květu nebo vonné bylinky.
V některé z pobřežních lagun můžete v době tahu zahlédnout plameňáky. Sardinie je také jediným evropským hnízdištěm supů a supy zde opravdu můžete vidět. Ačkoliv sup není zrovna krásný tvor, když vzlétá z travnatého pobřeží a mává obrovskými lesklými křídly, působí majestátně. Aby ochránci přírody předešli konfliktům s chovateli ovcí, mrchožrouty pravidelně přikrmují. Hnízdí zde také orli a jiní dravci. Lze vidět daňky, muflony a divoká prasata.
Drsné podmínky na ostrově formovaly zdejší kulturu již od nejstarších dob. Lidé žili na Sardinii již zhruba před dvěma sty tisíci lety, jak dokládají archeologické nálezy. Z historických pramenů víme o obyvatelích, kteří dali ostrovu jméno. Tito původní Sardové nebyli indoevropského původu. Patrně splynuli s další vlnou přistěhovalců z východního Středomoří, kteří již od paleolitu osídlovali sardinské pobřeží a postupně pronikali do vnitrozemí. Z období neolitu se zachovaly nálezy keramiky, jeskynní malby a „venuše“. Kultura Ozieri z mladšího neolitu zanechala na Sardinii menhiry a sošky bohyně Matky, ale také skalní hroby zvané nyní domus de janas.
Pro Sardinii nejtypičtější a nejznámější je však tajemná kultura Nuragů. Novým osídlencům, kteří se objevili kolem roku 1850 před naším letopočtem, říkáme Nuragové podle kruhových pevnostních věží nuragů postavených z hrubých žulových nebo čedičových balvanů. Podle antických pramenů snad přišli Nuragové ze severní Afriky, protože však neužívali písmo, můžeme se o jejich životě jen dohadovat. Jejich věže, obrovské komolé kužely vidíme na Sardinii na každém kroku. Tu stojí osaměle u silnice, tu jsou součástí novodobého ohrazení, tu jich celá skupina strmí na svahu pahrbku. Někdy jsou z původního nuragu jen trosky, i tak je však zbylá terasa natolik vysoká, aby tvořila nepřehlédnutelnou dominantu krajiny. Na mnohé nuragy můžeme vystoupit po původních schodech a můžeme se rozhlédnout po okolí. Podle hrubého odhadu stojí dnes na ostrově více než sedm tisíc těchto megalitických staveb. Nuragové byli pastevci a dosud nevíme, proč budovali tak monumentální věže. Snad k obraně, není však vyloučené, že šlo o obytné budovy nebo o svatyně. Vesnice Barumini je celým megalitickým komplexem složeným z vysokého nuragu se čtyřmi podpůrnými věžemi a z množství obytných domů kolem. Za mírný poplatek vás zde provedou a poskytnou vám podrobný výklad o tom, co víme, ale spíš nevíme. Můžete také prolézt úzkou chodbou uvnitř hlavního nuragu a po šnekovitém schodišti z obrovských a zcela neanatomických balvanů vylézt na vrchol. Pak po moderních schůdkách sestoupíte dovnitř věže a můžete prolézt i čtyři komory v citadele. Po prohlídce se budete cítit ještě zmateněji a neznaleji než před ní. Nálezy podivných psychedelických bronzových sošek z doby Nuragů inspirovaly některé ufology k jednoznačnému výkladu smyslu obrovských věží. Nuragové však byli také zdatní obchodníci, kolem roku tisíc před Kristem již pěstovali čilé kontakty s celým Středomořím a na egyptském papyru máme záznam o „blízkém mořském národu, řečeném Šardana, jehož silní válečníci působili jako faraónovi žoldnéři“.
Rozkvět Nuragů podlomil nejprve vpád Féničanů a později Kartaginců. Nuragové se stáhli do vnitrozemí a stali se zřejmě jedněmi z praotců dnešních Sardinců. Kartaginci pak byli poraženi Římany v rozhodující bitvě u Cornusu (dnešní městečko Bosa) a v roce 177 se Sardinie stala římskou provincií. Památky na Féničany, Kartagince a Římany nacházíme na ostrově dosud a jsou vděčným cílem cestovatelů, jako například ruiny fénického města Tharros na mysu San Marco, které jsem vám vyfotografovala.
Ve středověku ovládli ostrov Byzantinci a Saracéni, v devátém století byli Sardinci ponecháni svému osudu a začali konečně budovat svoji politickou a hospodářskou autonomii. Země byla rozdělena na čtyři judikáty a ty stanovily vlastní zákony. Dodnes je velmi ctěna "soudkyně" Eleonora Arborejská, která vládla v Oristanu a dokázala udržet samostatnost svého judikátu proti nárokům Aragonců. Její socha stojí na náměstí Piazza Eleonora v Oristanu a je centrem společenského života asi jako u nás Svatý Václav v Praze. Krásná soudkyně má takovou prestiž, že se o ní mnohdy mluví jako o královně. Aragonci nakonec Sardinii získali, po sjednocení Aragonie a Kastilie sňatkem Ferdinanda a Isabely v roce 1479 připadla Sardinie Španělům a nová vlna přistěhovalců přinesla na ostrov katalánštinu, jíž se dosud mluví na západním pobřeží. V průběhu dalších dějin připadla Sardinie savojské dynastii a posléze Itálii.
