Sardinie - Lidé jako skály, skály jako zvířata

Za návštěvu stojí ostrovy La Maddalena a Caprera. Jsou součástí souostroví na severovýchodě Sardinie a vynikají krásnou přírodou, která jim zajistila statut národního parku. Mezi ostrovem La Maddalena a Caprerou (Kozím ostrovem) je úzký most, který jsme přejeli místním autobusem. Caprera je skalnatá a porostlá macchií, je to překrásné místo, ale je jasné, že pokud by nechtěli pěstovat trní, pro zemědělce málo zajímavé.

Garibaldiho hrobV.Tydlitátová

Zdejší romantickou krajinu obdivoval Giuseppe Garibaldi, zakoupil polovinu ostrova Maddalena a vybudoval zde své sídlo. Jeho dům, v němž žil do konce života s rodinou, je přístupný jako muzeum. Před domem se na všechny strany sklánějí obrovské větve mohutné borovice, kterou zasadil ještě Garibaldi, když se mu narodila dcerka. Navštívili jsme také jeho hrob, který leží několik kroků od domu v krásné zahradě. Po ostrově se toulá mnoho různobarevných koček, které žijí v podivuhodném společenství. Bezpochyby jsou to potomci Garibaldiho macků, z nichž se za ta léta stal mocný a svobodný kočičí národ.

            Na severozápadě Sardinie leží ostrov Asinara (Oslí ostrov) a malý ostrůvek Piana (Malý). Asinara má význam pro naše dějiny, na tomto jinak pustém ostrůvku bývala státní věznice a během první světové války zde byli drženi čeští zajatci. Z nich se rekrutovali italští legionáři. Na Asinaru se běžně nejezdí, je tam přírodní rezervace, z blízkého mysu Capo del Falcone (Sokolí mys) je však na oba ostrovy pěkný výhled. Stanula jsem tam s určitým pohnutím, neboť vyprávění o Asinaře provázelo mé dětství - také můj dědeček byl na tomto ostrově vězněn za první světové války, než vstoupil do italských legií.

            Na Sardinii je několik přístupných jeskyní, z nichž nejznámější je asi Grotta di Nettuno na úpatí mohutného skalního masívu mysu Capo Caccia. Vchod do krápníkové jeskyně leží téměř v úrovni moře, jehož příboj dovnitř zanáší spršky slané vody do malé laguny. Jeskyně je dlouhá 1200 metrů a ukazuje opravdu bohatou a krásnou krápníkovou výzdobu, všechno bílé jako z cukru nebo ledu, krajky, opony, jezírka a kamenné fontány.  Nedaleko jsou ještě dvě jeskyně, Grotta dei Ricami a Grotta Verde, obě přístupné. V jeskyni Verde jsou vidět jeskynní malby z doby kamenné.          

Růžová žula, typická pro Sardinii, bývá tvarována povětrnostními vlivy do neuvěřitelných podob. Populární je skalní masiv Roccia dell‘ Orso (Medvědí skála) na severním pobřeží ostrova. Skála v podobě nějakého zvířete, prý medvěda, je zdaleka viditelná z lodi plující na La Maddalenu, i z vnitrozemí, protože vyčnívá z vrcholu dost vysokého kopce. Ke skále se dá vystoupit pouze pěšky cestičkami mezi porostem macchií a velkými růžovými skalisky. Sama cesta byla pozoruhodná a pak se nám na vrcholu otevřel nádherný výhled, který předčil každé očekávání a bohatě odměnil namáhavý výstup i škrábance od trnitých keřů. Čedič také umí vytvářet kuriózní tvary, pět kilometrů od pobřeží na severu Sardinie poblíž Castelsarda stojí hned u silnice podivuhodný čedičový útvar zvaný Rocca dell‘ Elefante (Sloní skála). Černý lávový blok z jedné strany opravdu připomíná slona, a to do takových podrobností, že jsme váhali, nejde-li o lidský výtvor. Když jsem ale popošla po cestě, uviděla jsem, že jde opravdu pouze o optický klam, který se uplatňuje jen z jednoho úhlu. Skála je však pozoruhodná také tím, že v jejím úpatí najdeme pravěkou pohřební komůrku, "domus de janas", z éry před příchodem Nuragů. 

            Zajímá-li vás architektura, máte možnost navštívit mnoho kostelů, z nichž San Giovanni in Sinis je nejstarší,  pochází z pátého století. I v malých městečkách jsou působivé románské kostely.  Snad nejkrásnější je bazilika San Gavino v Porto Torres z jedenáctého století. Stavba má překvapivou dispozici, na obou stranách lodi stojí po jedné apsidě. Za návštěvu stojí rovněž katedrála Santa Giusta poblíž Oristana. Byla postavena ve dvanáctém století v románsko-pisánském slohu a najdeme zde i patrné orientální vlivy. Poblíž obce Codrongianus stojí románský kostel Santissima Trinita di Saccargia. Už z dálky svítí do krajiny typické černobílé pruhování pisánského stylu. Uvnitř jsou vzácné fresky z třináctého století a kolem se pasou stáda ovcí. Připočteme-li množství kostelů v každém větším městě, hrady na kopcích a četné starověké památky, je stále co prohlížet.