Sardinie - Boží stopa

Jeden z nejkrásnějších ostrovů Středomoří, Sardinie, zůstává prozatím stranou turistického a rekreačního zájmu našich cestovatelů. Ani turisté ze Západu neznají Sardinii příliš dlouho, cestovní ruch se zde začal rozvíjet teprve koncem šedesátých let dvacátého století. V té době již byly dostatečně známy katastrofické následky živelného turistického podnikání, a proto vláda zakázala na ostrově stavět hotely a letoviska blíž než tři sta metrů od pláže. Ubytovny nesmějí mít výšku ani barvu, která by nesplývala s běžnou místní zástavbou. A ochraně přírody je zde věnována velká péče. Je totiž co chránit a právě neuvěřitelně zachovaná krajina a kulturní památky jsou nejcennějším bohatstvím Sardinie.

Porto CervoV. Tydlitátová

            Místo, které je tak stranou běžného rekreačního shonu, a přesto je nyní vybaveno každým myslitelným pohodlím civilizace, je pochopitelně cílem bohaté a zhýčkané klientely. Tak zde v sezóně můžeme potkat významné celebrity umění a politiky, ale také například italské mafiány, kteří si sem jezdí léčit pocuchané nervy. Nejluxusnějším a zároveň nejkrásnějším letoviskem je nově vybudovaný přístav Porto Cervo (Jelení přístav). Všechny budovy jsou drobné, růžové, skryté v zeleni. Jde o architektonický skvost neokázalé krásy. Porto Cervo je pokládáno za nejhezčí přístav Středomoří, do kterého jezdí  filmové hvězdy z celého světa užívat si soukromí, tiché přírody a golfu.

Podle legendy je tento ostrov Boží stopou v moři. Takové, možná trochu patetické, místní vyjádření má vystihovat jedinečnou krásu Sardinie, ve druhé rovině však jako by ukazovalo na zvláštní mystický charakter místa. Pro staré Řeky zde nebyla pouze romantická krása, ale také cosi děsivého a tajemného, podle Homéra právě zde sestoupil Odysseus do Hádovy říše. Také Dante zde nalezl místo, které jej inspirovalo k popisu pekla. Ačkoliv je celý ostrov prozářený sluncem a provoněný jižními rostlinami jako jiné středomořské ostrovy, vymyká se z jejich charakteru. Sardiňané jsou prý tišší, smutnější a uzavřenější než jiní obyvatelé Středomoří. Je pravda, že pohnuté dějiny plné opakovaných nájezdů pirátů je nutně zatlačily do jakési obranné pozice vyjádřené pro nás snad překvapivým úslovím, že od moře nikdy nepřichází nic dobrého. Původní obyvatelé se před nepřátelskými vpády stáhli do vnitrozemí a ačkoliv žili obklopeni mořem plným ryb, kromě rybolovu chovali ovce jako kteříkoliv vnitrozemští horalé a živili se tradiční vnitrozemskou stravou. 

Většinu Sardinie pokrývají hory, jejichž geologická pestrost vypovídá o původní sopečné činnosti. Na mnoha místech vidíme vyvřelé masívy čediče a hnědorůžový trachyt, z něhož se zde s oblibou stavělo. Nápadnější je však všudypřítomná růžová žula, jejíž mnohdy kuriózně tvarované bloky ční z pahorků porostlých macchií nebo lemují pláže. Nejvyšší horou je Punta La Marmora (1834m) v pohoří Gennargentu. Zatímco pláže a zářivě čisté moře přitahují v sezóně rekreanty, hornaté vnitrozemí je rájem pro těch několik cestovatelských labužníků, pro něž je divoká krajina a kontakt s dosud „nezkaženými“ lidmi malou cenou za trochu nepohodlí. Svahy zdejších hor jsou porostlé původními lesy, což je téměř neprostupná změť subtropických stromů, keřů a lián. Není divu, že takový porost mohl sloužit zdejším proslulým banditům jako skvělý úkryt před četníky, místní občané si totiž ještě ve dvacátém století přivydělávali příležitostnými únosy. Dnes tito sardinští zbojníci, již pánové v letech, posedávají u kapličky ve své slavné vesnici Orgosolo, nechávají se se smíchem fotografovat a pokuřují z dýmek. Stejně jako orgosolští bandité jsou dnes turistickou atrakcí i zdejší nástěnné malby murales. V obci jich je asi sto padesát a s naivní přímočarostí vyjadřují politické postoje venkovanů. Malby jsou obnovovány a přimalovávány podle momentální vnitropolitické nálady a ty murales, které leží poněkud stranou turistických kamer, bývají dosti drsné a velice konkrétní v karikování místních politiků. O levicové orientaci zdejších banditů svědčí obliba Che Guevary, Lenina a Marxe, rudých vlajek a jiných klasických ikon. Bohatí Japonci a Američané si jezdí speciálně do Orgosola fotografovat tyto komunistické idoly.