Rusku už ochotně otevíráme dveře

Že oranžové vítězství bude ve skutečnosti vítězstvím promoskevských bolševiků, bylo jasné předem. Ostatně pan Paroubek se svými úmysly netajil, v tomto směru byl férový. ODS se také nedokázala radikálně distancovat od proruské politiky reprezentované svým čestným koryfejem prezidentem Klausem.

Od demokratizace naší vlasti uplynulo již téměř dvacet let. To je doba, jakou tradičně vnímáme jako předěl mezi revolučními zvraty. Vyrostla nová generace, ta si již nepamatuje skutečnou podobu ruského (sovětského) područí. Mnozí pamětníci navíc vnímají roky normalizace jako vcelku pohodovou dobu, kdy byl bůček laciný a jezdilo se na chatu již v pátek v poledne. Svět byl klidnější, přehlednější, každý měl (musel mít) práci. Ti, kdo nemohli snášet otrokářskou povahu tehdejšího režimu a mohli by vyprávět, jsou dnes v menšině a také, přiznejme si to, stárnou. Jsou někdy už dost unavení. Mladí, dynamičtí a hloupí cápkové na ně pokřikují, že lžou.

Nastává zdánlivě paradoxní situace, kdy si velká část národa přeje znovu otroctví. V odporu ke spojencům a v lásce k otrokáři se v jakémsi kolosálním stockholmském syndromu shodují socialisté a komunisté s některými zelenými a s občanskými demokraty. Notují si i s Vandasovými nacisty a s fašisty Frau Edelmannové. Heslo Ne radaru je mantrou, která vede lidi jako pískání krysaře a vyhrává volby zrádcům národa. Není v tom špetka logiky, není v tom žádná historická paměť, žádné vnímání nebezpečí, žádný pud sebezáchovy. Levicová hesla, líbivá a povrchní se k nám přelila ze Západu spolu se svobodou. Je směšné, že právě ti, kdo oslavují nesvobodné režimy, kde jsou nepohodlní novináři zabíjeni, jak například v Rusku Anna Politkovská,  řvou po svobodě slova pro své demagogické bláboly.

Náš novodobý stát oslavil devadesát let. Většinu své moderní existence prožil ve dvacátém století. Bylo to dramatické století totalit a válek. Přežili jsme to a navzdory morální devastaci vždy zde žil někdo, kdo se zlomit nenechal. Nevím, jestli přežijeme další desetiletí ani jako stát, ani jako národ. Ve velké většině, v množství, které rozhoduje v demokratické společnosti, totiž nemáme vůli k existenci, nemáme vůli k obraně, nemáme ideály, jimiž Československá republika vznikla. Češi většinou již nejsou hrdí na skutečné hodnoty a nahrazují je povrchním šovinismem, rasismem, xenofobií, podlézáním mocným a zbabělostí. Politici všech barev dávají přednost mafiánskému hrabání  aboji o koryta. Schvalování vojenského vpádu do Gruzie ze strany Ruska bylo masivní demonstrací nechuti některých Čechů ke svobodě a odpovědnosti. V záplavě konzumní spotřeby, partikulárního sobectví, nesmyslných sporů a výlevů nenávisti vůči slabým právě nyní otevírají naši spoluobčané dveře ruské hegemonii. Tato noc nebude krátká.