Jednoho večera o svátku Šavuot jsem seděla ve zšeřelém chrámu Fraumünster v Curychu a nechala se prostupovat barevným světlem Chagallových vitráží. Je tomu už několik let, deset, dvanáct, nevím, nezáleží na tom. K letošnímu svátku Šavuot přináším svým čtenářům a přátelům verše, které jsem tehdy napsala na zadní stranu mapy města přímo v lavici chrámu.
Chagallovo okno v Curychu
CHAGALLOVA OKNA NA KONCI ČASU
Jak lísteček vrby prozářený sluncem
na břehu potoka,
pod ruským holubím nebem,
tak tenké lupínky skleněných plamenů
skládají tiché:
Jsem, který se stávám,
v hořícím keři katedrály.
Proč nebe je zelené,
a ne hněvivě purpurové jako krev a oheň,
když do hlavy buší lži a slova,
tlachy nekonečných disputací,
uhlouplé, vypelichané plky
učenců a poloučenců, demagogů a politikářů,
zlodějů, vrahů, profesionálních lhářů?
Jen v tichosti zazní zlatavý vrbový lístek
jako jazýček zvonku na lemu roucha Áronova
na břehu potoka ve Vitebsku,
na břehu Limmatu,
na březích studených jezer.
Tu letí na voze z hvězdných ohňů
prorok Elijáš k nebesům
oděný plameny vzdálených galaxií
a tady David hraje na sto stříbrných strun
a Jákob staví žebřík
svých snů a nadějí k mračnům,
k oblakům nad Vitebskem nebo Paříží nebo Curychem.
A kde vlastně je to místo?
Kam odletí ty koně
s šikmýma očima stepních zvířat
a železnými kopyty
koní z Apokalypsy?
Až zahoří naše města,
obarví se novými tóny i tato skla, roztaví se olověná mřížka
a osvobození andělé odletí
deštěm tekoucího kovu.
Pro tuto chvíli stvořil Chagall okna,
pro chvíli, kdy zazní poslední šofar,
zastaví se ručičky orlojů
a křehká Evropa
i s malovanými Alpami
i s platany na bulvárech
i s růžovými mušlemi a ametysty v klenotnických krámech
jako zářící Titanik
ponoří se do Praoceánu,
do Chaosu, který nezanikl.
Rýn je zelený jako staré sklo
a na dně se kutálejí oblázky,
v tom zeleném skle plují ryby
a stejné ryby plují i v chalcedonovém nebi.
Hory už spoutal beton a zelenou trávu dálnice,
ale barevná skla oživují vrby aravot
a bodláčí a lopuchové křupavé listy
v bahně na břehu potoka,
Rýn je zelený jako prastaré sklo
a sklo je zelené jako nebe.
V Limmatu plují ryby
a ve skle plují draci,
v jantaru zatavení dobří dešťoví draci,
v elektronu zalité sny a naděje.
Bohaté město, kde i kašny jsou stříbrné,
kde střechy jsou zlaté
a řeka smaragdová,
to město roztáhlo křídla
a skrylo pod ně své děti.
Bohaté město,
které z celého světa
sebralo perleť, kámen a tváře,
vnoří toho dne své poklady do jezera
a voda ztuhne jako pryskyřice.
Pak v bledém akvamarínu zůstanou naše sny a naděje
a na povrchu ledovce jen hrst modrých sklíček,
pak vznese se k nebi Elijáš Tišbejský, ohnivý vozataj,
a zazní struny Davidovy harfy
a všichni vystoupíme po Jákobovu žebříku
za kvílení Míkaelova šofaru,
budeme stoupat
příčku po příčce
a pod námi se nepřestane třpytit
navždy zelený prastarý Rýn.
Obrázky - pohlednice: Werke Marc Chagall - 1995 Pro Litteris Zürich - Kunstkarten/Fotografien - Orell Füssli Verlag Zürich
