Pohádka o samotě a o naději

Zamykala královna brány svého města, zamykala dveře svého paláce, zamykala své srdce na devět zámků po smrti krále. Nechala zamknout všech deset bran svého města, rozkázala zdvihnout padací mosty a vpustit vodu do příkopů. Uzavřela se královna ve své vysoké věži, nevycházela na ulici města, nepila ze zlatých pohárů, nečesala se stříbrným hřebenem. Truchlila královna po devět let, naříkala po deset let. Po jedenácti letech zemdlelo město. Po dvanácti letech smutku nezněl smích a utichl zpěv v ulicích města.

Tu přišli zástupci obyvatel, měšťané a rada moudrých a učenci nejpřednější, kupci, řemeslníci obratní, lidé znalí všelikého umění, stavitelé domů a paláců, chrámů a mostů. Prosili panovnici, volali a naříkali: Jak dlouho bude tvé město skomírat, jak dlouho budou vysychat řeky tvé říše, paní? Hle, vyprahlost a neúroda vedou lid k hněvu, bratr nenávidí bratra a syn usiluje o život svého otce, protože smutek zaplnil jejich srdce, beznaděj a samota ovládají jejich mysl od samého rána, od chvíle, kdy vstávají z lože.

Pravila tedy královna: Otevřete brány města! Chci, aby vešli obchodníci s obilím a vínem, vzácným ovocem, podivuhodným kořením, kupci s pestrými šátky, sedly zhotovenými z jemné antilopí kůže, s postroji stříbrem obitými, s poháry cizelovanými. Vpusťte karavany nesoucí hřebíček a skořici, zlatý prach a chalcedony, smaragdy a rubíny, vzácná dřeva, oleje a vonné látky. Nechť vejdou kejklíři, zpěváci a hráči na strunné nástroje, pištci, bubeníci a tanečnice. Nechť vstoupí mudrci z měst na Západě a z tvrzí na Východě a od řek na Jihu a od stepí na Severu. Nechť vstoupí králové a poselstva dalekých říší s listy psanými zlatem na rudém pergamenu, listy o přátelství.

I potajmu očekávala královna poselstvo nejvzácnější, vyslance velkého krále, ženicha nejmilejšího. Po dvanáct let zamykala dveře své věže, své srdce uzamykala na devět zámků a po dvanácti letech vydala rozkaz: Otevřete brány! A vybíhala každého rána ze své věže, chodila po hradbách, vyhlížela panovníka. Vydala rozkaz svým strážím: Otevřete brány města! Otevřete brány města, volali strážní na hradbách a vyhlíželi k obzoru. Vyhlíželi standarty velkokrále, standarty s obrazem slunce a měsíce.

Pravila sobě královna: Umřelo téměř mé srdce zamčené na devět zámků, uschlo jako pole bez vody, potok bez deště. Skomírá město kdysi tak slavné, říše mocná a krásná odedávna. Otevřu své srdce, sklopím padací mosty, zasypu příkopy. Nechť vstoupí radosti života, radosti dávno zapomenuté, písně a hudba, tanec a veselí. Otevřu oči a pohlédnu k obzoru, snad už přijíždí poslové na rychlých koních, vozatajové s uzdami zlacenými, určitě již přijíždí princové s dary svatebními od svého krále, pána nad zemí i nad mnoha ostrovy v moři.

Pravila královna svým dívkám: Připravte nápoje chladné, koláče a jablka, maso pečené i vařené, jistě unavení budou poslové krále mořského, připravte i píci pro jejich koně a chléb jemný pro jejich doprovod. Připravte lázeň a čistá roucha, prostřete stoly v paláci i v zahradách bílým plátnem, plátnm jemným, které jste samy utkaly.

Dnes, pravila královna, dnes i zítra, ve dne i po celou noc se budeme radovat, rozdáme zlato i náramky stříbrné, náramky dva nebo tři každé ženě v městě, rozdáme poháry zlaté, pláště jemně tkané, pestře vyšívané, řetězy umně tepané, dva nebo tři každému muži v městě. Ať se raduje každý, kdo dýchá v této zemi, ať se veselí každý, kdo obývá mé království, od největšího po nejmenšího, od bojovníka předního, pána nad mnoha muži, po nejmenší pacholátko v chýši honáka ovcí nebo koz pod horami. Dnes jsou mé dlaně otevřené, berte a neváhejte, těšte se z darů své paní. Vybudovala jsem zahrady a terasy, vodní příkopy, ovocné sady jsem vysázela, vstupte dnes a potěšte svá srdce, jako se chce těšit srdce vaší královny.

Strážní otevřeli brány, obránci města sklopili padací mosty, královna odemkla devět zámků svého paláce, devět zámků svého srdce. A jméno té královny bylo Nešama.

A vstoupil nepřítel.