Sestry démonky, proč se tak divně díváte? Proč se ptáte, co se přihodilo nad travnatými pláněmi u Východních hor? Poslaly jste mě najít našeho bratra, démona stepí, vyslaly jste mě, abych vyhledala dávno ztraceného syna naší matky, abych jej nalezla a vyzvala k návratu domů.
Letěla jsem nad trávou plnou kosatců a sasanek, nad stepí pod Východními horami, sestry mé, letěla jsem a pro radost z toho letu a pro potěšení stvořila jsem si tělo v podobě lidské, ale křídla jsem si stvořila jako křídla pelikána. To abych se mohla nohama dotýkat šafránů a tulipánů ve stepi východní.
Nezazlívejte mi, sestry mé, démonky mocné, že jsem snad zanedbala své hledání, že jsem snad příliš dlouho spočívala u potoků mezi vrbami. Opravdu jsem letěla nad pustinou, neklamu vás. A vskutku jsem nalezla bratra našeho dávno ztraceného, syna matky naší, opravdu jsem jej uviděla, jak letí nad stepí a také on utvořil si tělo lidské, aby se mohl těšit z purpurových kosatců. Letěl přede mnou, křídla si stvořil blankytná a pod jejich údery ohýbaly se stvoly trávy.
Vzlétla jsem výše a viděla jsem ho pod sebou po pravé ruce, ohlédl se a zasmál se šťastně, obrátil ke mně svou tvář a natáhl ruku, byl však příliš daleko. Prudce jsem máchla křídly, opřela se jimi do teplého vzduchu, dohnala jsem pouštního démona, naše ruce se potkaly. Smál se šťastně a volal. "Sestřičko má, démonko, dcero matky mé, pověz mi, přítelkyně, co dělají sestry a bratři, co dělají přátelé naši ve stepích na straně západní?"
Sestry mé, nevím, kdy dříve zažila jsem tolik radosti, nikdy ode dnů dávnověkých, nebyla jsem tak šťastná. A naše prsty se propletly a smáli jsme se nad trávou, která pod námi tak rychle uplývala. A pak pravil on, démon, bratr náš: "Zdalipak jsi, sestro má, zdalipak jsi nesmrtelná, jako démoni bývají?" A z jeho prstů vyrostly spáry, ostré jako spáry orlí a proťaly moji ruku. A pravila jsem také já: "Zdalipak jsi, bratře můj, zdalipak jsi nesmrtelný, jako démoni bývají?" A zaťala jsem mu do dlaně drápy dravčí. A naše krev společně kanula jako déšť a navždy zbarvila stepní sasanky.
I objali jsme se, sestry mé, objali jsme se vysoko nad stepí, proťaly jsme svá těla ostrými zahnutými spáry, smáli jsme se a drásali se šupinami, ostny a dlouhými zuby. Bolest jsme cítili prudkou, protože jsme přijali těla, ale smrt jsme neznali, neboť jsme démoni věční. Smáli jsme se, ale do našich srdcí vstoupila pochybnost, hněv a výčitka: "Proč jsi pochyboval o mé nesmrtelnosti? Proč jsi pochyboval o mém vznešeném původu a rodu? Což si nevzpomínáš, jak jsme spolu kdysi za dnů pradávných létali pod nebesy? Proč jsi žádal tuto zkoušku?" A také bratr náš pohlédl na mne náhle s nekonečným smutkem a odvrátil pohled. "Proč jsi pochybovala, dcero matky mé, proč jsi i ty o mně pochybovala?" A mocnými údery svých blankytných křídel odlétl k Východním horám.
