Vládl kdysi v jednom městě mocný král, panoval v paláci z bílého mramoru, uprostřed velikého a vznešeného dvora. Od rána do večera přicházeli ke králi dvořané a přinášeli ovoce, chladné nápoje, umně tvarované šperky, roucha protkávaná, i nové zprávy od dvorů sousedních králů.
Nechybělo nic králi ke štěstí, láska věrné a moudré královny, synové stateční a upřímní, dcery laskavé, bohatství ani vítězství a sláva v boji, nechybělo nic, co naplňuje srdce člověka radostí. Tisíc koní stálo v maštalích pro krále, urozených koní z nejlepšího chovu, bílých i černých, koní lesklé srsti. Tisíc bohatýrů s tasenými meči, tisíc rytířů v železné zbroji střežilo klid panovníka a tisíc dívek obveselovalo jej každý den bubínky, flétnami, loutnami a tancem i úsměvy a smíchem zvonivým.
Uplynul rok a přesytilo se srdce královo radostmi a zahálením v bílých palácích a vonných zahradách, unavila se jeho mysl rozhodováním ve věcech vlády a rozmlouváním s vyslanci vzdálených říší a s proslulými mudrci říše. Znechutily se oči krále pohledem na tepané náramky a číše osázené acháty, rozbolel se sluch krále hudbou znějící v síních z kamene. Znudila krále jízda na koni stepí i horami, nemohl bez znechucení pohlédnout král na své syny urostlé a oddané, rozhněvalo se nadto srdce královo na věrnou královnu, znenávidělo ji srdce královo bez příčiny.
I zavolal si král páže, nosiče meče králova, mladého chlapce, syna předního z rytířů, jehož jméno bylo Amiti. I pravil král chlapci, synu předního z rytířů: "Amiti, chlapče čisté mysli, zatoužil jsem náhle a bez příčiny vypálit toto město, strhnout tento palác i chrámy se zlatými střechami, pokácet posvátné stromy a pobít své ušlechtilé koně. Zachtělo se mi i zabít královnu, milovanou mou ženu, mečem ji probodnout bez příčiny. Zatoužil jsem po smrti svých milovaných synů i dcer, bohatýrů, dívek tanečnic, dvořanů, mudrců i poslů králů vzdálených. Chci vidět svůj lid ležet v ulicích skosený morem a mečem, chci spatřit mládence a panny své říše rozsápané vlky, lvy a pardály.
Mé srdce onemocnělo a touží po zkáze, můj rozum se však ještě nezakalil a ví, že tohle je věc špatná a zlá. A proto tě prosím, chlapče jasných očí a čisté mysli, poraď svému králi, co má učinit? Zda má odjet do stepi a zanechat své město za sebou, aby snad v noci a ve chvíli nestřežené neposlechl hlas svého nemocného srdce a nepodpálil ohněm palác i chrámy, zahrady a posvátné stromy? Aby snad ve chvíli temné nezdvihl meč proti své milované královně, paní vznešené a krásné, a proti svým bohatýrům, rytířům věrným, kteří by za krále život položili bez váhání, a proti dívkám s očima zářícíma, z nichž každá tajně krále miluje?
Mám snad opustit zemi a město, mám odjet do stepi a nevrátit se raději? Mám jako šílený bloudit pustinou, protože mé srdce onemocnělo zkázou? Či mám snad vyhlásit válku králi zámořskému a unavit své nepokojné a zlé srdce v bojích, v nebezpečí a pachu krve? Je dobré zdvihnout boj ve chvíli, kdy už je štěstí příliš mnoho a dlouho již trvá mír a blahobyt?"
I pravil Amiti, syn předního z bojovníků, nosič meče králova: "Pane můj, tvé srdce není choré o nic více než srdce každého z lidí. Neboť je v lidské povaze rozbíjet to, co je dokonalé, pohrdat tím, co je krásné a zabíjet toho, koho miluje. Nebyli lidé vyhnáni z ráje, ale sami ráj opustili, neboť srdce lidské nenávidí dokonalost a prchá od dobrých věcí jako od plamene. Hle, máš přátele, ale nenávidíš je a žízníš po jejich zmaru, neboť přátelství je největším z pokladů na zemi a nevejde se do srdce lidského bez bolesti. Hle, jsi milován, ale hněvá tě to a pohrdl jsi svou paní, utíkáš do samoty, neboť láska je největším z pokladů na zemi a nepojme ji srdce lidské bez bolesti. Hle, máš tisíc krásných koní a tisíc zlatých pohárů a tisíc plášťů vytkávaných, ale znechutily tvé srdce, neboť také krása je největším z pokladů na zemi a nepojme ji srdce lidské bez bolesti, neboť lidské srdce miluje pouze věci prostřední."
I vykřikl král v žalosti: "Máš pravdu chlapče, rozpoznal jsi nemoc mého srdce, ale kdo mě zachrání, kdo mi podá lék na mé ubohé, choré, slabé, příliš malé srdce?"
