Pohádka o chudém rytíři a o nevinnosti

V daleké vlašské zemi žila kdysi na hradě Castellobianco krásná dívka urozeného rodu a dobrého srdce jménem Cincia. A na nedalekém panství Massomoro žil statečný, laskavý, ale velmi chudý rytíř, jehož jméno bylo Corvino Moro.

Od útlého dětství znali se ti dva a hrávali si spolu v lesích kolem říčky pod morušemi a na stráních mezi šípkovými keři. Corvino zpívával písničku o sýkorce a o havranovi a Cincia vždy vesele tleskala jeho umění. A ve své dětské nevinnosti slíbili si v sedmi letech svého věku věrnou lásku a Corvino poklekl před dámou svého srdce a přijal modrou stuhu z jejích vlasů jako rytířskou zástavu. První dar přinesl Corvino Cincie hned druhý den, bylo to sojčí pírko, které nosí dozajista štěstí, jak se oba shodli, a Cincia měla velikou radost a objala a políbila svého rytíře na ústa.

Druhý dar přinesl Corvino své milé, když oslavila osmý rok svého věku. Na hradě uspořádal otec velkou hostinu, Corvina však nikdo nepozval a s dívkou stále tančil hrabě Aldo Falco z nedalekého panství a daroval jí zlatý řetěz s červeným kamenem. Až k večeru se Cincia nenápadně vytratila, seběhla na stezku ve stráni a přijala dvorný pozdrav svého rytíře. A Corvino jí podal v šátku zabalenou krabičku, kterou vyřezal z ořechového dřeva a ozdobil řezbou pěti růžových květů. I políbila dívka Corvina na čelo, na ústa jej políbit nechtěla, ačkoliv je k políbení nastavil. Však chůva děvčátko varovala, že z líbání na ústa by se mohla stát maminkou.

Třetí dar přinesl Corvino své milé, když odcházel do služby ke knížeti do velikého a slavného města Padovy, kde se měl vyučit dvornosti a rytířskému umění. Přinesl v den rozloučení zlatý prstýnek zdobený dvěma ptáčky jako znamení věrné lásky. Cincia byla již vdaná a nosila pod srdcem dítě. Vyšla před dveře a přijala dar s milým úsměvem a ujistila svého rytíře věčnou láskou, která bude dvorná, nekonečná a čistá, jak je zvykem mezi urozenými lidmi. Corvino věda, že od počátku nemohl v  jiný osud doufat, přijal ten slib s velkou radostí. Dovolila pak Cincia, aby jí Corvino políbil ruku a krátce stiskl její útlé prsty.  

Tesknil Corvino po své lásce a když mu vypršela lhůta služby v Padově, přinesl své dámě čtvrtý dar, překrásný zlatý pohár ze saracénské země se čtyřmi chalcedony a vyobrazením běžících jelenů, který mu věnoval jeho vznešený pán na znamení vděku. Neboť v jisté šarvátce mezi padovskými pány zachránil Corvino svému knížeti život a ten dobrý kníže si ho pak velmi oblíbil. Dáma přijala dar mile a vlídně, jak se u vznešených lidí patří. I políbil rytíř Cincie okraj závoje, ona se pak spěšně rozloučila.   

Pátý dar přinesl Corvino své dámě z velké a strašlivé války, v níž se proslavil a získal jmění, byla to truhlička plná klenotů, ušlechtilý jezdecký kůň a sedm řetězů ze zlata. I říkal si: "Nyní již bude ke mně má krásná urozená dáma vřelejší, vždyť tyto dary vysoce převyšují vše, co jsem jí kdy přinesl dříve, a nadto jak velice převyšují ono sojčí pírko, za něž mě políbila na ústa." I přijel ku hradu Castellobianco a u sedla vezl truhličku s klenoty, v ruce držel uzdu překrásného koně a na lokti nesl sedm řetězů ze zlata.

Vstříc mu vyšel sluha a jen neochotně ohlásil jej u své paní, ta pak vystoupila s úsměvem vlídným, avšak roztržitým, s rozpaky přijala dary a chtěla odejít. I zvolal rytíř v zoufalství: "Má paní urozená, jaké je mé provinění, že stále chladněji hledíš na mne a na mé dary, které ti z lásky přivážím z celého širého světa? Vzpomeň prosím na to sojčí pírko a na první políbení pod moruší v lese!" A v očích Cincie se zaleskly slzy a pravila: "Můj rytíři a můj milý, každým dnem jsem tě vyhlížela, v noci jsem ti skládala písně, ale ty jsi nepřicházel po stezce. To sojčí pírko mám mezi svými poklady nejcennějšími, ale ani sedm zlatých řetězů, ani sedm lodí naložených poklady, ani sedm vysokých hradů nemůže navrátit ten čas, kdy jsem tě milovala a políbila poprvé. A kdybys mi i nyní namísto těchto skvostů raději přinesl sojčí pírko a zazpíval píseň o sýkorce a o havranovi, políbila bych tě na ústa jako za starodávna."  A spěchala do hradu, kde své vystoupení právě počínali kejklíři z dalekých Flander.

Obrázek:

Benozzo Gozzoli: Cesta tří králů (výřez), 1452, Florencie