Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Co se týká samotného místa, v němž se děj odehrává, stala se nezpochybnitelným fenoménem: v rokycanské Městské knihovně je kniha dosud zamluvena na měsíce dopředu a řady čtenářů čekají, až na ně dojde řada. A jak se jejich počet rozšiřuje, přibývá množství fascinovaných i zasažených čtenářů všech generací. Pro nejmladší jde o zajímavý vhled do života jedné rodiny v malé obci Svojkovice, pro starší je kniha nejen rodinnou kronikou a dějinami obce, ale též připomínkou vlastních zkušeností, zážitků i rodových zkušeností.
Jana Poncarová je zaujatá především osobností své babičky Emílie, děvčete prožívajícího dětství a mládí v láskyplné rodině v hospodě na Svatojakubském kopci nad Hrádkem a provdané do tvrdého prostředí patriarchálního rolnického rodu Kucmanů. Autorka postupně konkretizuje místa a jména, vše je nezměněné a po stopách podbrdských žen lze procházet, dům, kde se vše odehrává, stojí hned u příjezdu od Rokycan do Svojkovic, jména identifikují skutečné pamětníky, což prý mnohdy vyvolává zlou krev, ale knize to dodává syrovou, až dokumentární autenticitu. Jana Poncarová, v knize snad nejvíce stylizovaná osobnost Johanka, navštěvuje hrob babičky, jejíž tvář zná pouze z medailonku na náhrobku. A okolo Emílie, kterou Johanka nepamatuje, se odvíjejí nejen dějiny rodiny, podbrdské vesnice, ale i celé země v průběhu dvacátého a počátku jednadvacátého století. Válka, osvobození, na němž je popsán kontrast mezi chováním amerických a sovětských vojáků, kteří se ve Svojkovicích vystřídali, nástup komunismu a násilná kolektivizace, okupace v šedesátém osmém, vše je popisováno z pohledu členů jedné rodiny, zároveň probíhají mikrodějiny tvrdých, vzdorných lidí, udřených žen a despotických mužů, dětí vyrůstajících mnohdy bez láskyplné mateřské náruče a neschopných napravit chyby předků v příští generaci.
Přiznám se, že pro mne není tato vyjímečná kniha v první řadě depresivním čtením o utrpení, dřině a ponížení žen, a vlastně i mužů této rolnické rodiny, ale začetla jsem se do ní rovněž jako do vzpomínky na čisté potoky, hučící lesy, prosluněné louky, sbírání bylinek, jahod, borůvek a hub, tajuplnou horu Žďár s mýtickými skalami zvanými Oltáře, na staré Rokycany: ano tam býval fotograf, kde mi vyhotovili fotografie v puntíkované halence, tady byla skutečně cukrárna a na náměstí socha rudoarmějce, kterému říkali rokycanští Ivan, nebo Divíšek, protože se diví, jak se ocitnul v Rokycanech, které osvobodili Američané. Emilčina dcera Jana se skrývá pod oknem, když okolo jejich domu jedou okupační sovětské tanky, já jsem o pár kilometrů dál v Rokycanech jako dítě viděla stejné tanky projíždět na Plzeň.
Ačkoliv je autorka ve věku mé dcery, podařilo se jí oživit venkovskou atmosféru Rokycanska v době mého dětství. Tvrdé patriarchální poměry ve svojkovické rodině Kucmanů byly jistě i ve své době extrémní, je to zřejmé i z knihy Podbrdské ženy. Nicméně kolektivní paměť je společná: hrůza první světové války, která postihla řadu rodin, jejichž synové museli narukovat a ženy bojovaly s úzkostí, hladem a nouzí, naděje první republiky, nástup ohrožení a druhá světová válka, represe, šmírování a udávání, popravy, vyhnání lidí z vesnice Padrť. Příchod amerických vojáků, tancovačky a naděje, příchod Rusů, krádeže, znásilňování, strach a opět řádění místních grázlů, komunismus, opětovné vystěhování a následní zboření Padrtě, zničení tradiční struktury obce. Na druhé straně relativně zachovalá příroda, louky plné upolínů a vstavačů, modrásci okolo kaluží, čejky kroužící nad mokřady.
Autorka, již jako Johanka se v poslední části knihy stylizuje do role poslední z řady podbrdských žen, která láme prokletí rodu. Osobně tento závěr vnímám rozporuplně. Snaha vykreslit jakousi nápravu je pro mne rozpačitá a značně zkratkovitá, únik do zámoří se mi jeví spíše jako kapitulace před osudem než jako jeho překonání. Nicméně i tento závěr mne bere za srdce, protože na něm vidím, jak dědictví dvacátého století nesou naše děti. A nechybí ani rozčarování z volebního vítězství podvodníka a zloděje, což je velmi otevřené vyjádření, jako je ostatně velmi nekompromisní celá kniha Jany Poncarové.
