Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová

Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.

Co se týká samotného místa, v němž se děj odehrává, stala se nezpochybnitelným fenoménem: v rokycanské Městské knihovně je kniha dosud zamluvena na měsíce dopředu a řady čtenářů čekají, až na ně dojde řada. A jak se jejich počet rozšiřuje, přibývá množství fascinovaných i zasažených čtenářů všech generací. Pro nejmladší jde o zajímavý vhled do života jedné rodiny v malé obci Svojkovice, pro starší je kniha nejen rodinnou kronikou a dějinami obce, ale též připomínkou vlastních zkušeností, zážitků i rodových zkušeností.

Jana Poncarová je zaujatá především osobností své babičky Emílie, děvčete prožívajícího dětství a mládí v láskyplné rodině v hospodě na Svatojakubském kopci nad Hrádkem a provdané do tvrdého prostředí patriarchálního rolnického rodu Kucmanů. Autorka postupně konkretizuje místa a jména, vše je nezměněné a po stopách podbrdských žen lze procházet, dům, kde se vše odehrává, stojí hned u příjezdu od Rokycan do Svojkovic, jména identifikují skutečné pamětníky, což prý mnohdy vyvolává zlou krev, ale knize to dodává syrovou, až dokumentární autenticitu. Jana Poncarová, v knize snad nejvíce stylizovaná osobnost Johanka, navštěvuje hrob babičky, jejíž tvář zná pouze z medailonku na náhrobku. A okolo Emílie, kterou Johanka nepamatuje, se odvíjejí nejen dějiny rodiny, podbrdské vesnice, ale i celé země v průběhu dvacátého a počátku jednadvacátého století. Válka, osvobození, na němž je popsán kontrast mezi chováním amerických a sovětských vojáků, kteří se ve Svojkovicích vystřídali, nástup komunismu a násilná kolektivizace, okupace v šedesátém osmém, vše je popisováno z pohledu členů jedné rodiny, zároveň probíhají mikrodějiny tvrdých, vzdorných lidí, udřených žen a despotických mužů, dětí vyrůstajících mnohdy bez láskyplné mateřské náruče a neschopných napravit chyby předků v příští generaci.

Přiznám se, že pro mne není tato vyjímečná kniha v první řadě depresivním čtením o utrpení, dřině a ponížení žen, a vlastně i mužů této rolnické rodiny, ale začetla jsem se do ní rovněž jako do vzpomínky na čisté potoky, hučící lesy, prosluněné louky, sbírání bylinek, jahod, borůvek a hub, tajuplnou horu Žďár s mýtickými skalami zvanými Oltáře, na staré Rokycany: ano tam býval fotograf, kde mi vyhotovili fotografie v puntíkované halence, tady byla skutečně cukrárna a na náměstí socha rudoarmějce, kterému říkali rokycanští Ivan, nebo Divíšek, protože se diví, jak se ocitnul v Rokycanech, které osvobodili Američané. Emilčina dcera Jana se skrývá pod oknem, když okolo jejich domu jedou okupační sovětské tanky, já jsem o pár kilometrů dál v Rokycanech jako dítě viděla stejné tanky projíždět na Plzeň.

Ačkoliv je autorka ve věku mé dcery, podařilo se jí oživit venkovskou atmosféru Rokycanska v době mého dětství. Tvrdé patriarchální poměry ve svojkovické rodině Kucmanů byly jistě i ve své době extrémní, je to zřejmé i z knihy Podbrdské ženy. Nicméně kolektivní paměť je společná: hrůza první světové války, která postihla řadu rodin, jejichž synové museli narukovat a ženy bojovaly s úzkostí, hladem a nouzí, naděje první republiky, nástup ohrožení a druhá světová válka, represe, šmírování a udávání, popravy, vyhnání lidí z vesnice Padrť. Příchod amerických vojáků, tancovačky a naděje, příchod Rusů, krádeže, znásilňování, strach a opět řádění místních grázlů, komunismus, opětovné vystěhování a následní zboření Padrtě, zničení tradiční struktury obce. Na druhé straně relativně zachovalá příroda, louky plné upolínů a vstavačů, modrásci okolo kaluží, čejky kroužící nad mokřady.

Autorka, již jako Johanka se v poslední části knihy stylizuje do role poslední z řady podbrdských žen, která láme prokletí rodu. Osobně tento závěr vnímám rozporuplně. Snaha vykreslit jakousi nápravu je pro mne rozpačitá a značně zkratkovitá, únik do zámoří se mi jeví spíše jako kapitulace před osudem než jako jeho překonání. Nicméně i tento závěr mne bere za srdce, protože na něm vidím, jak dědictví dvacátého století nesou naše děti. A nechybí ani rozčarování z volebního vítězství podvodníka a zloděje, což je velmi otevřené vyjádření, jako je ostatně velmi nekompromisní celá kniha Jany Poncarové.