Pochod živých

Pochod živých je působivou připomínkou Dne šoa a hrdinství, výročí povstání ve varšavském ghetu. Většinou připadá na 27. nisan, letos připadl na 29. nisan, což byl 1. květen. Spolu se studenty Západočeské univerzity jsem se letos vypravila prožít jedinečný zážitek Pochodu živých, abychom se připojili k více než deseti tisícům lidí z celého světa, kteří přijeli vyjádřit svoji solidaritu s oběťmi šoa a svůj odpor k různým formám nacismu, toho minulého i toho současného. Tento pochod se letos konal již po dvacáté a rok od roku roste počet jeho účastníků.

V.Tydlitátová

             Samotný pochod je dlouhý asi tři kilometry a vede z Osvětimi do Birkenau. V ulicích tábora Osvětimi se již dlouho před pochodem setkaly skupiny poutníků z mnoha zemí světa, každá pod svým označením a pod množstvím praporů. Hloučky mlčících lidí procházejí mezi baráky, sedají na trávu, nahlížejí do výstavních expozic. Ze dveří jednoho z baráků se náhle ozývá zpěv modlitby "El male rachamim" rabína z Maďarska. Staří lidé, kteří stojí a sedí okolo, pláčí. Nebýt všudypřítomných plotů z ostnatého drátu, působilo by toto místo skoro mírumilovně: baráky z červených cihel, zelená tráva, řady topolů. Množství přítomných zmírňuje drásavý pocit, všude jsou mladí lidé, přátelé se potkávají a objímají, studenti z Brazílie navzdory pietní atmosféře hlasitě a radostně vítají své krajany.

Po nějaké době se jednotlivé skupiny řadí v ulicích tábora, pak vykračují, národ po národu pod svými standartami. Z vedlejších ulic se valí další davy, vždy chvíli čekáme, až se zařadí, pak postupujeme dál. Všechno jde sice pomalu, ale dokonale koordinovaně, v klidu, plynule. Pod bránou se známým nápisem "ARBEIT MACHT FREI" se naši lidé zastavují a troubí dlouze na šofary. Celý zástup na chvíli zvolní krok a zaposlouchá se do naříkavého zvuku rohů. Dokumentarista Oliver Morgenstern nese vysoko nad hlavou spuštěnou kameru. Nebe se zatahuje.

Vycházíme ven z tábora, jdeme cestou pod rozkvetlými stromy. Občas se zastaví někdo na chodníku a zamává nám, ale město je víceméně prázdné. Teprve na ulici se ukáže, jak obrovský zástup jde letos na památku šoa a povstání ve varšavském ghetu: zatímco čelo pochodu je již v cíli, poslední ještě nevyšli z bran Osvětimi. Tisíce a tisíce lidí povětšinou v modrých pláštěnkách a pod izraelskými prapory tvoří nekonečnou modrobílou řeku. Během cesty se národy pomíchávají, každý se uzavírá do sebe, jde spontánně, svým tempem a podle své nálady. V hlubokém zamyšlení si zapomínáme hlídat své standarty. Uprostřed zbytku českého hloučku jde také pan Oldřich Stránský, osmdesátisedmiletý pamětník, přeživší Birkenau. Je to vyrovnaný, laskavý pán plný sil, jde rychlým a pevným krokem mezi studenty a věcně vypráví, kde stál jaký barák, kde stála krematoria. Začíná pršet, jarní den mění prudce náladu.

Přicházíme k bráně uprostřed bahnitých luk, mezi kolejnicemi, po nichž přijížděly vlaky smrti, se zastavují lidé a do štěrku zapichují cedulky s neuměle napsanými jmény svých umučených blízkých a se vzkazy: „nikdy nezapomeneme“, „už nikdy více“ a podobně. Vzduchem se nese monotónní hlas: zní jména a země narození jednoho a půl miliónu dětských obětí šoa. Mnohokrát zazní „Czechoslovakia“. Zástup pomalu prochází branou do tábora Birkenau. V bráně se opět zastavují naši a troubí na šofary. Třikrát se ozývá zvolání: „Am Jisrael chaj!“ (Národ Izrael žije!). A třikrát se zdvihá jeruzalémská vlajka přímo pod klenbou jedné z bran. A pak se pomalu rozcházíme, každý tak zamyšlený, že již nedodržujeme žádnou organizaci. Pomalu přecházím k barákům rodinného tábora, vracím se v dešti ke kolejím, jako ve snu vnímám hloučky studentů z Polska, Maďarska, Venezuely, Mexika, Kanady… Dvě dívky stojí na kolejích zahalené do polských vlajek a pláčí.

Pomalu jdu podél rampy na konec tábora, vlevo stojí množství baráků a trosek za ostnatými ploty v zelené pláni, odsud je vidět, jak je tábor obrovský. Tisíce účastníků pochodu se v té pustině téměř ztrácejí, není těžké zůstat na chvíli úplně sám se svými myšlenkami a asi i zmatkem v duši.

Na konci tábora se zástup opět schází, začíná pietní program. Postupně je zapáleno šest velkých pochodní:

za přeživší šoa,

za spravedlivé mezi národy,

za oběti z řad rabínů, učenců, učitelů a studentů a další nevinné oběti,

za jeden a půl miliónu umučených dětí,

za druhou generaci Židů, kteří nemohli poznat své prarodiče,

na počest IDF a Státu Izrael

Ohně pochodní září velmi výrazně, protože obloha téměř zčernala, prudce se ochladilo a jarní den se proměnil v temnou chvíli ustrnutí. Po všech projevech a modlitbách všichni zpíváme Hatikvu a pomalu se vracíme k bráně. Hovory zazní až venku před táborem, potkávám dvě paní od nás. Přibíhá k nám malý chlapec a mermomocí nám nabízí francouzskou vlaječku. Teprve po chvíli se ukáže, že chce za ni výměnou žerď, kterou drží jedna z Češek, jakmile ji dostane, honem na ni navléká izraelskou vlajku.  

            Birkenau je místem smrti Boha. Velký zástup účastníků tohoto pochodu mírní drásavý pocit, který zde každého přepadne. Tam, kde umírali lidé, zní mladé hlasy, zpěv a modlitby. Staří pamětníci dnes procházejí místem svého utrpení obklopeni studenty, členy různých spolků, skauty a dětmi, Pochod živých je manifestací naděje. Nad stínem smrti se zdvihá hlas zvítězivšího života. Možná by ale bylo dobré jít sem příště úplně o samotě, v jinou dobu, prožít zde absolutní ticho. Ale dalo by se to snést?

(Fotografie: Věra Tydlitátová)