Pesach, svátky Vyprávění o svobodě

Svátek Pesach je jedním z nejstarších svátků, jeho popis známe již z Tóry a jeho kořeny sahají až do temných věků dávných kočovných pastevců a prvních rolníků.

Tóra popisuje slavení tohoto svátku nejprve v předvečer útěku z egyptského otroctví a posléze na poušti, když Izraelité oslavovali své osvobození. K oslavě patřily dva prvky, oba pocházejí z dědictví praotců: pojídání nekvašeného chleba a pojídání pečeného beránka. První hostina je odkazem rolníků, kteří zjara zakládali nový kvásek a slavnostně okusili ještě nezkvašený chléb, druhá hostina je slavností dávných chovatelů ovcí a koz, kteří slavili Nový rok obětí zvířete z prvního vrhu. Izrael pak tyto pradávné zvyklosti přetavil v historický příběh o svobodě.

V průběhu věků však došlo k další změně chápání Pesachu. Když Římané v roce 70 spálili Chrám, ustal zvyk obětování beránků na chrámovém oltáři a naši otcové se museli vyrovnat s tím, že tento typ bohoslužby snad na čas, snad na stálo, končí. A právě v době nejhlubší krize se ukázalo, již podruhé po podobné zkušenosti v babylónském zajetí, že judaismus dokáže přežít i zánik svatyně. Obětování jehňat se proměnilo ve Vyprávění. My Židé jsme opravdu národem knihy, lépe a přesněji však lidem Příběhu. Egyptské otroctví a přípravu na svobodu již nezpřítomňuje obětování zvířete, ale vyprávění o svobodě, jak nám je podává Hagada šel Pesach. Je to především rodinný obřad, v němž mají své poslání všichni členové rodiny včetně toho nejmladšího člena. Však právě ten nejmladší zahajuje vyprávění svojí otázkou „Ma ništana ha lajla ha ze...“ („Čím se liší tato noc ode všech nocí...“).

Rituál kdysi probíhající zcela v režii kněží v Chrámu se stává rodinným obětním hodem, v němž hrají roli všichni Židé jakožto národ kněžský. A Příběh, odvěké Vyprávění nahrazuje oběť zvířete. Do toho Příběhu vstupují všichni účastníci Sederu, v tom Vyprávění znovu trneme strachem z Anděla smrti, který kosí egyptské prvorozené v neoznačených domech, opět vycházíme na stezku do vyprahlé pouště, znovu prožíváme osvobození a zpíváme spolu s Mošeho sestrou, prorokyní Mirjam vítěznou píseň na břehu moře. Celá dlouhá historie slavení Pesachu ukazuje, že formy a symboly se mohou měnit, když si to žádá čas a okolnosti, zůstává však Příběh, v němž se zjevuje vůle a ochrana Nejvyššího. A kdyby již nezbylo nic, kdyby nebylo víno, kdyby nebyl ani chléb maca, ani hořké byliny, ani charoset, ani vajíčko či pečená kost, vždycky ještě zbude věčný Příběh, který bude odpovědí na otázku Ma ništana? Nelze zničit tradici, naději a víru, která je postavena na Vyprávění.

----

Psáno pro ŽO v Brně

--------------------