Před sto padesáti lety byli Irové velmi chudí. Angličané v nich viděli opilce, lenochy, povaleče. Když plíseň bramborová vzala lidem obživu, chudoba se změnila v bídu. Mezi chudobou a bídou je asi takový rozdíl jako mezi chřipkou a rakovinou.
O chudobě se říká, že cti netratí. O Sestře chudobě mohl zpívat svatý František za Assisi. Chudoba ponechává člověku důstojnost. Bída se kouše, říká se, bída z lidí činí lotry, bída rozkládá svoji oběť nejen vnějšně, ale i vnitřně. Člověk padlý do bídy ztrácí naději i sílu vymanit se. Chudý člověk dbá úzkostlivě na čistotu, je to jediný luxus, který si může dovolit. Jí vodovou polévku u stolu z čistého talíře. V bídě jí člověk z novin a páchne. Irové upadli do ponížení bídy a muži začali plnit putyky. Když už není ani na chleba, zbývá vždy na slzu lihu. To je paradox bídy, který sytý nepochopí.
Angličané hluboce pohrdali Iry, nebylo těžké poukázat na plné knajpy a na lenošivé muže rozvalené u špinavých stolů. Za bídu si mohou sami, všechno propijí, zničí a vybydlí, zaneřádí svá obydlí, zanedbávají půdu, chlastají a bijí své ženy. Kradou z polí tuříny a ze sadů jablka. Ženy Irů jsou stejně lenivé, hádavé, špinavé, ochotné anglickému panstvu posloužit za trochu mouky i svým tělem. Ale kdo by o ty méněcenné cuchty stál? Snad nějaký velmi osamělý přestárlý majitel panství, jehož lovecká smečka ušlechtilých psů hltala denně maso, zatímco Irové byli vděčni ta tuříny a vařenou lebedu.
Ani o své děti se neuměli postarat, měli jich hodně, inu katolíci. Plodili děti jako králíci, nemysleli na to, co jim dají do úst. Nesmyslně věřili, že děti jsou požehnáním. Mluvili nesrozumitelným jazykem a nechtěli se ho vzdát. Anglicky mluvili špatně, dělali chyby a mnozí ani neuměli psát. Inu, méněcenná rasa, hlupáci s nižší inteligencí, obtížný hmyz na krásně zelených pastvinách anglické půdy. Měli by táhnout... Občas přijeli vojáci a vyhnali Iry z domů, domy pak zbořili. Takový pogrom uspořádali, i když se tomu tak neříkalo. Špína a vši, bída páchnoucí na sto honů byla zdrojem nemocí a jen hyzdila krajinu, na místě zbořených domků bylo místo pro čistou, krásnou anglickou krajinu. Muži se někdy pokoušeli bránit, měli násady od seker a vidle, ale několik ran z karabin je srovnalo. Angličané se snažili dát patřičně razantně najevo, kdo je tu pánem, kdo je ušlechtilá rasa. A kdo je tady zatraceně doma.
Irové se ve své bídě pokoušeli opustit prokletou zemi. Shromažďovali peníze a vždy alespoň jeden z rodiny odplul za oceán. Za ním pak připlouvali další. Ano, Amerika byla jiná, nehledělo se zde na původ, důležité byly ruce ochotné pracovat a otevřená hlava. A Irové vybudovali Ameriku. To bylo před sto padesáti lety. Dnes jsou Irové hrdým národem, Irsko je svobodnou a prosperující zemí.
Uplynulo sto padeát let od událostí, které vrhají hanbu na kulturní anglický národ a jeho dějiny. Hořkost mezi Iry a Angličany ještě přetrvává, i když se rány pomalu hojí. Ale bída straší vždy znovu. Blíží se k nám krize, ubydou pracovní místa, někteří lidé upadnou do chudoby a někteří možná do bídy. Mnozí v bídě již jsou. Říkáme jim nepřizpůsobiví. Říkáme jim i jinak: ksindl, zloději, vyžírkové, kofoly. Zatím jde o občany, které umíme rozeznat, nebo si to myslíme, označujeme je za jinou rasu, ale možná brzy upadnou do bídy i bílí Češi. Budou stejně beznadějně shánět práci tak dlouho, až rezignují. Budou se pak povalovat ve špíně a v nepořádku, budou popíjet od časného dopoledne krabicové víno, budou řvát svůj vztek pod okny těch šťastnějších.
Poučíme se z dějin Británie? Nebo to budeme řešit pogromem?
