Je zvláštní, jak se v poslední době, zvláště s letošním srpnem a z různých důvodů dostává do popředí taková těžko uchopitelná kategorie, jakou je národ. Lze vůbec hovořit o jakémkoli národě, aniž bychom paušalizovali? A co takoví ti samozvaní mluvčí národa toho či onoho?
Ruský národ je v těchto dnech připomínán v nelichotivých souvislostech, a to navzdory tomu, že se několik odvážných Rusů před čtyřiceti lety rozhodlo veřejně protestovat proti okupaci Československa. A i v pozdějších dobách vydal ruský národ zářivé charaktery a osobnosti světového formátu. Výstižně o tom píše kolega František Kostlán ve svém článku Ruští hrdinové. Jednotlivé Rusy lze ctít. Přesto nakonec věta: "Dvacátého prvního srpna šedesát osm nás okupovali Rusové, je správná." Neboť kategorie národa v sobě zahrnuje nutnou a mnohdy tragickou paušalizaci. Jinak bychom museli mluvit o zcela konkrétních lidech, a to je z mnoha důvodů nemožné. Těžko lze vyjmenovat tisíce jednotlivých okupantů. Mohli bychom ovšem hovořit obecně o okupantech. Bylo by to možné, pokud bychom přestali hovořit o národech. Můžeme to zkusit.
Také národ Gruzínců a Osetinců a Abcházů jsou dnes často jmenovány. Gruzínci byli napadeni a jsou okupováni a zřejmě na hodně dlouhou dobu podmaněni. Osetinci a Abcházové budou přičleněni k Rusku a vystaveni tlaku na asimilaci. Ale jsou to vůbec Osetinci a Abcházové? Neschovává se za tímto pojmem zase několik ruských přistěhovalců s patřičnými pasy? A kde jsou tedy ti jednotliví konkrétní lidé? Ti, kteří se na věc dívají jinak než většina, ti, kteří mají otce z jiného národa než matku, ti zranění, uprchlíci, ti zastřelení? A v jakém jménu hovoří politikové a hlavy států? Mohou se rozejít se svým národem? Nebo se rozcházejí jen s některými lidmi?
Několika čtenáři jsem v těchto dnech byla "vyhnána" z národa, který jsem dosud s naivní samozřejmostí pokládala za svůj. Všichni víme, že doopravdy nikoho z národa vyhnat nelze, že jde jen o hloupou arogantní provokaci a léčbu mindráků a od takovýchto lidí mě to ani nemůže urazit či ponížit, ale zamyslela jsem se nad tím, že mezi námi žijí také lidé, kteří jsou vyhánění stále, opakovaně, od dětství. Lidé nepřijatí tímto národem. Dříve mi to nedocházelo s takovou ostrostí a ani mi to dojít nemohlo. Přejímala jsem obecné klišé o vcelku tolerantním českém národě. Dokud jsem se "neprošla v moksínech" těch druhých, těch odlišných. Vnímám nyní tento národ jinak – pokud jsou v něm lidé, kteří kohokoli vyhánějí za pouhá slova, při sebemenším kritickém hlasu, ostatně hlasu neseném úzkostnou starostí o jeho osud a budoucnost, lze se jen stydět. Ale má smysl stydět se za svůj národ? Kdo to je? Pan prezident, který mluví za koho? Pár fašounů? Náckové? Křiklouni bez páteře? Patolízalové okupantů? Co mám s nimi společného? Nebo ty osobnosti, které nejvíce určovaly naše vědomí: Tomáš Garrigue Masaryk? Karel Čapek? Přemysl Pitter? A zase zde máme jen jednotlivé lidi, osobnosti, konkrétní jména.
Vyháníte-li mě dnes, dobře, budu dnes Gruzínkou. Kým jiným bych měla být v těchto dnech? Ale jinak, jinak navrhuji, že budu člověk. To mi postačí. Když už paušalizovat, tak zgruntu! Ani lidstvo není dobré či zlé – ale bude to tak jednodušší.
