Náboženství jako prodejný křáp

Kdo by si před pár lety pomyslel, že apelování na náboženské tradice bude mít v moderní době nějaký ohlas. Volební kampaně posledních let však ukazují, že vícero stran a uskupení si ve snaze nahnat ovečky bere do úst náboženství.

Jozef Tiso vítá německou armádu v roce 1939

Machry politické pobožnosti můžeme rozdělit na fanatiky, kteří to snad opravdu myslí vážně, ale těch je dost málo, a na vykuky, kteří si z lidí dělají kašpary. Otázka je, co je nebezpečnější: Fanatismus je stav nesvobodného, nemocného a vyprázdněného ducha, který na sebe bere jen tenký nátěr jakékoli ideologie, ať náboženské nebo ateistické, aby si dodal pocit smyslu a naplnění. Naproti tomu cynické zahrávání si s vírou druhých pro vlastní prospěch vede k devalvaci všeho dobrého v nás a postupně rozleptává společenskou soudržnost.

Věřící člověk raději používá slovo víra než slovo náboženství. Slovo náboženství je velmi široké a tomu, kdo není do problematiky zasvěcený, mnoho neříká, nebo říká nesmysly. Náboženství je společenské prostředí, v němž se může víra projevit, kde však také víra vůbec nemusí být přítomná, jde o jakousi institucionální slupku vytvořenou společností v průběhu dějin. Pokud správně funguje soubor náboženských institucí, svými aktivitami a právním rámcem umožňuje rozvíjení víry a její sdílení mezi souvěrci. Pokud je náboženství nemocné, stává se prázdnou formalitou a může sdružovat lidi zcela nevěřící, aniž si toho někdo všímá, nebo se stává útočištěm různě narušených jedinců, kteří do něj vnášejí své deviace nebo fanatismus. Toto nebezpečí se zvyšuje, spojí-li se náboženství s politickými zájmy. Caesaropapismus bývá příčinou mravní i sociální bídy a politické zaostalosti, je smrtelným nebezpečím pro víru.

Víra není konfesně vyhraněná, věřící lidé jsou ve všech náboženstvích, nebo mohou žít docela dobře i vně formálního náboženství. Víra je schopnost lidského ducha vnímat transcendentální bytí a stručně řečeno vždy slouží dobru, lásce a životu. Věřící člověk nemá potřebu někoho nenávidět a pronásledovat pro odlišnou víru, je pokorný vůči bližním i vůči Bohu, ať už jej nazývá jakkoli, protiví si násilí, nechce manipulovat bližními. Naproti tomu z pohledu náboženského fanatika je mnohý věřící vlastně „bezvěrcem“, kacířem či heretikem, neboť nepokládá vnější náboženské projevy za podstatné. Také z pohledu politického dobrodruha, který si účelově hraje na svatouška, je věřící člověk těžko použitelný, protože nepotřebuje a nechce hrát jeho cynické mocenské hrátky.

Fanatik využívá vnější podoby projevů víry, tedy náboženské instituce, symboly a jazyk, aby mohl nenávidět kohokoli, kdo nabourává jeho křehkou představu výlučnosti. Cítí se právem ohrožen ve svém domnělém zcela výjimečném vztahu k Bohu (nebo v případě ateisty k nějaké vznešené ideji), pokud by měl připustit, že není jediným pravověrným. Jeho nejistota a frustrace se stupňují až k paranoickým projevům úzkosti a hněvu, který může vést a mnohdy opravdu vede k fyzickému násilí. Takový člověk je velmi nejistý, slabý, ale o to bezohlednější. Snad proto, aby si dodal jistotu a pocit nějaké ceny, mnohdy se fanatik snaží proniknout do politiky, manipuluje lidmi, využívá každý, i nečestný prostředek, neboť se domnívá, že ho k tomu opravňuje jediná pravda, kterou vlastní. Nenávist fanatika se někdy obrací k vlastní osobě a stává se náboženským masochismem spojeným s touhou po mučednictví. Proto se z těchto lidí rekrutují sebevražední atentátníci (zejména v islámu), ale také (zejména mezi některými křesťanskými konzervativci) ufňukaní kverulanti hledající všude spiknutí proti sobě a své pravdě, neboť se tak mohou alespoň navenek stylizovat do role mučedníků.

Zajímavé je, že fanatik jednoho vyznání je schopný tolerovat, ba uznávat či obdivovat fanatika jiného vyznání, neboť jejich společným duchovním poutem je právě fanatismus a náboženské rozpory jsou jen zdánlivé. Skupiny fanatiků různého střihu totiž spojuje vnitřní nejistota identity kompenzovaná hořkou nenávistí ke svobodné a demokratické společnosti a k radostnému životu víry autonomních lidských bytostí. Fanatik je vlastně lhostejný k jakékoli víře, proto se klidně spojí i s bezvěrcem, pokud mají nějaký společný záměr. Aby svoji nejistotu eliminovali, rádi si společného nepřítele vytvářejí, proto ona opakovaná iracionální tažení proti gayům, zednářům, iluminátům, demokratům, židovským spiklencům nebo „pravdoláskařům“. Společný nepřítel vyplňuje prázdnotu ducha marně toužícího po víře, které fanatik není schopen.

Podobnou toleranci ke stoupencům jiné víry projevují i náboženští cynici, když jde o stranické spojenectví. Křesťanský svatoušek se ráno probudí jako komunista, nebo jako germánský pohan, nebo se komunista ráno probudí a shledá, že je svatouškem. To ovšem podle toho, kam zrovínka vane politický větérek. A honem do koalice! V dnešní době každý nalezne příkladů dvanáct do tuctu, netřeba konkretizovat. Ono je to vlastně komické.

-

Psáno pro První zprávy

---------------------------------