Náboženský fanatismus je opakem nikoli ateismu, ale víry

Chcete-li si zvýšit karmu, můžete psát opakovaně články o fanatismu islámských atentátníků. Na náboženský fanatismus však islám nemá žádný monopol, najdeme jej ve všech náboženstvích včetně judaismu, křesťanství nebo buddhismu. Existuje i fanatismus ateistický.

Fanatismus je totiž stav nesvobodného, nemocného a vyprázdněného ducha, který na sebe bere jen nátěr jakékoli ideologie, ať náboženské nebo ateistické, aby si dodal pocit smyslu a naplnění. Dnes si připomínáme obludný útok islámských fanatiků proti západní civilizaci a vyjde jistě řada více či méně zasvěcených komentářů. Proto se dnes hodnocení islámského fanatismu vyhnu a zaměřím se na fanatismus z jiného pohledu.

Slovo náboženství je velmi široké a tomu, kdo není do problematiky zasvěcený, mnoho neříká. Náboženství je společenské prostředí, v němž se může víra projevit, kde však také víra vůbec nemusí být přítomná, jde o jakousi institucionální slupku vytvořenou společností. Pokud správně funguje tato instituce (nebo spíše soubor institucí), je samozřejmé, že náboženství umožňuje rozvíjení víry a její sdílení se souvěrci. Pokud je náboženství nemocné, stává se prázdnou formalitou a může sdružovat lidi zcela nevěřící, aniž si toho někdo všímá, nebo se stává útočištěm různě narušených jedinců, kteří do něj vnášejí fanatismus jako druh společenské rakoviny.

Ten, kdo je věřící, raději než náboženství používá slovo víra. Víra není konfesně vyhraněná, věřící lidé jsou ve všech náboženstvích, nebo mohou žít vně formálního náboženství. Víra je schopnost lidského ducha vnímat transcendentní skutečnosti a stručně řečeno slouží dobru, životu, lásce. Věřící člověk nemá potřebu někoho nenávidět pro odlišnou víru, je pokorný vůči Bohu (ať už jej nazývá jakkoli), protiví si násilí. Z pohledu fanatika je mnohý věřící vlastně bezvěrcem, neboť nepokládá vnější náboženské projevy za podstatné.

Fanatik naproti tomu potřebuje nenávidět kohokoli, kdo nabourává jeho křehkou představu výlučnosti. Cítí se právem ohrožen ve svém, jak se domnívá zcela výjimečném vztahu k Bohu (nebo v případě ateisty k nějaké vznešené ideji), pokud by měl připustit, že není jediným pravověrným. Jeho nejistota a frustrace se stupňují a vedou až k paranoickým projevům netolerance a hněvu, který může vést a mnohdy opravdu vede k fyzickému násilí.

S fanatismem bývá spojena touha po moci, proto se fanatik mnohdy pokouší proniknout do politiky, bývá aktivní v různých politických stranách, manipuluje lidmi, využívá každý, i nečestný prostředek, neboť se domnívá, že ho k tomu opravňuje jediná pravda, kterou vlastní. Nenávist fanatika se někdy obrací k vlastní osobě a stává se náboženským masochismem spojeným s touhou po mučednictví. Proto se z těchto lidí rekrutují sebevražední atentátníci (zejména v islámu), ale také (zejména mezi některými křesťany) kverulanti hledající všude spiknutí proti sobě a své pravdě, neboť se tak mohou alespoň navenek stylizovat do role trpících obětí.

Zajímavé je, že fanatik jednoho vyznání je schopný tolerovat, ba uznávat fanatika jiného vyznání, neboť jejich společným duchovním poutem je právě fanatismus a náboženské rozpory jsou jen zdánlivé. To vysvětluje podivnou návštěvu členů židovské sekty Naturej karta u íránského prezidenta při příležitosti výstavy karikatur holocaustu. Jiným příkladem jsou v našich zemích působící ultrakatolíci, pro něž není žádným problémem spolupracovat s fašisty a neonacisty, kteří vyznávají novopohanství. Obě skupiny totiž spojuje vnitřní nejistota identity kompenzovaná fanatickou nenávistí ke svobodné a demokratické společnosti. Fanatik je vlastně lhostejný k jakékoli víře, proto se klidně spojí i s bezvěrcem,  pokud mají nějaký společný záměr. Aby svoji nejistotu eliminovali, rádi si společného nepřítele vytvářejí, proto ona iracionální tažení proti gayům, zednářům, demokratům, Židům. Společný nepřítel vyplňuje prázdnotu ducha marně toužícího po víře, které fanatik není schopen.