Jistý britský bohemista, Robert Burton Pynsent, si tak trochu zaprovokoval. Ostatně je prý ve shodě s některými mladými českými akademiky, že dílo Karla Čapka nestojí za nic.
Pan bohemista píše o více českých autorech, kritizuje český nacionalismus a vůbec jeho rozhovor uveřejněný 26. srpna v Lidovkách není pouze o Čapkově maloměšťáctví a občas zaujme originálním postřehem. Co naplat, titulek Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista a fotka Karla Čapka (nota bene s roztomilou Dášeňkou) ovšem počítá s nakrknutostí čtenáře. Nebo naopak s pubertální radostí nad kácenou modlou.
Už pár dní o tom rozhovoru i o reakcích na sociálních sítích přemýšlím.
Ano, Čapka mám dost načteného, nejen ty jeho známé povídky a romány, ale taky hrozně zajímavé a nadčasové politické úvahy. Naposledy jsem je znovu četla před rokem. A byla jsem konsternovaná Čapkovým pohledem do hloubky a jeho předvídavostí (ano v době, kdy spousta Britů, pánů Impéria, koukala na německý nacismus jak vyvorané myši a mudrlatsky pokyvovala hlavou: "Well, that´s an interesting idea!"). Nebudu protivná a nezeptám se pana Pynsenta, jak se mu líbí maloměšťácký velkovýrobce sentimentálních románů Charles Dickens. Já Dickense čtu celkem ráda.
Karel Čapek se svým dílem obhajuje sám. Proč to tedy nyní píšu? Mám podivný svíravý a trochu upatlaný pocit, že tohle zpochybňování každé jasné pozice, ať už etické či estetické, je jakýmsi příznakem dnešní postfaktické doby. Do všeho si tak trochu kopnout a být strašně cool. Pravda? Krása? Laskavost? Odvaha? Humanismus? Směšné haraburdí, kterému se my cynikové smějeme. Hlavní je takový ten lehký humor, bavit se, nezatěžovat hlavinku.
Víte, ona je to dnes až taková nemoc, vzpomeňte na jistou Madame Muriel z Paříže, která zlehčila komunistický teror, ono to prý v té Paříži taky všechno nebylo tak úplně tento. Nedávno jsem zase četla, že on ten Masaryk neměl bourat to Rakousko, že tím jaksi pustil Hitlera k moci. Hm... Ona i ta Matka Teraza prý těm chudákům kalkatským tak moc nepomáhala, měla prý ráda jejich utrpení... Hm...
Koneckonců, proč nestrhat taky Karla Čapka?
Jistě, máme svobodu kopat, do koho chceme. Radši do mrtvých, živí se občas poněkud nerudně ohradí. Je to takové intelektuálské a originální a ani to nedá moc práce. Jen se obávám, že tohle poplivání všeho trochu jasného a čistého vede naši společnost do smrduté žumpy. Snad ta flaška vodky na jejím dně bude nezpochybnitelná.
-
