Lisboa 9 – Tajemný Belém

Když jsem kamarádům prozradila, že poletím do Lisabonu, někteří zašeptali se zasněným výrazem: "Belémská vež" a vzdychli, jako by v jejich myslích vybuchly asociace na historické, literární a malířské skvosty neskonalé hlubiny.

Začala jsem mít komplexy, protože jsem nikdy předtím o Belémské věži neslyšela a domnívala jsem se, že patřím mezi burany, kteří neznají Akropoli, Big Ben a Eiffelovku.

Po tajemství Torre de Belém jsem tedy začala pátrat již před odletem, následně v letadle, po příletu v pohlednicích na letišti a pak mezi Lisabonci. Dozvěděla jsem se, že to je grandiózní pevnostní stavba při ústí řeky Tejo, věž, která střežila lisabonský přístav a zárověň reprezentovala autoritu a slávu námořní velmoci. Také že to je pevnost velice krásná, romantická a vůbec pamětihodná a velice portugalská. Jinak ale byly zprávy dost chudé, žádné strašidlo zde nikdo neviděl, o žádném významném uměleckém díle zasvěceném věži neslyšel, ale "musí se to prý vidět". Usmyslela jsem si tedy, že tuto stavbu “prostě musím vidět”, a vsugerovala jsem Ivovi i Zbyňkovi, že jedno odpoledne zasvětíme výletu k Belémské věži.

Na mapě jsem zjistila, že do předměstí Belém nejezdí naše oblíbené metro, ale příměstský vláček, jakási zdejší lokálka, která sleduje pobřeží řeky, nebo už mořského zálivu (?). Usoudila jsem, že z vláčku bude snad možné vidět zblízka i další pamětihodnosti. Určitě si prohlédneme Most 25. dubna (Ponte 25 de Abril), to je ten zdejší Golden Gate Bridge, replika mostu ze San Francisca. Byl prý postavený za vlády Salazara stejnými architektiy jeko jeho slavnější americký vzor, a proto se původně jmenoval Salazarův most. Přejmenovaný byl až po “karafiátové revoluci” v roce 1974, kdy zde skončila diktatura. V Lisabonu je ještě jeden most, který je nejdelším mostem v Evropě, technickým zázrakem, ale viděla jsem ho pouze zvýšky z letadla okamžik před přistáním, naše výlety po městě jej míjely. Tento most je pojmenovaný podle Vascovi da Gama, přetíná řeku v jejím nejširším místě a je asi 17,3 km dlouhý. Byl otevřený těsně před Světovou výstavou EXPO 1998.

Na plánu města, který jsem koupila již na letišti, byl vyznačený i Památník objevitelů, tedy se na něj podíváme, a pak dojdeme k té slavné Belémské věži. Je prý i na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jak jsem již psala, cesta vláčkem opět potvrdila, že tvůrci dopravního systému Lisabonu oplývali fantazií a hravým duchem. Přestože vlaková linka tvoří téměř kruh okolo větší části metropole, není to kruh uzavřený, takže několik desítek metrů musíte dojít pěšky, chcete-li se dostat zrovna tím krátkým místem, kde vlak nejede, a uzavřít okruh. Navazování dopravních linek na sebe je záležitostí příliš nudnou a nehodnou národa velkých mořeplavců. Prostě mezi stanicemi Santa Apolonia a Cais do Sodré se projdeme.

Také orientace na nádraží je věcí hodnou objevitelského génia Jindřicha Mořeplavce, ale i to jsme zvládli díky ochotným, ale značně zmateným radám přátelských Lisabonců. Malý vláček je moderní, příjemný a čistý. Do Belému je to jen pár minut, litovala jsem toho, protože má první představa zahrnovala jakousi delší jízdu s malebnými vyhlídkami na záliv. Je to ale jinak. Domy okolo trati moc vyhlídky neumožňují a než se nadějete, je tady Belém. Naštěstí to, co na mapě vypadalo jako velké vzdálenosti, je v reálu všechno maličké (co to jen je za kouzelné město, ten Lisabon?), takže vrátit se kousek k červené konstrukci zdejšího Golden Gate, jehož ocelová lana jsme viděli z vláčku, nebylo nic obtížného, a nad modrou hladinou řeky-zálivu Tejo se brzy otevřel krásný výhled.

V podvečerních hodinách byl na nábřeží klid, nikde ony davy turistů, o kterých jsem četla v různých zprávách o zdejších místech. Kavárny a cukrárny víceméně zavřené, na nábřeží jen pár rybářů, rejdění rybek v přístavu a na řece bílé záblesky maličkých plachetnic, ticho a jen slabé šplouchání vln o navigaci, šumění větru a občasné zahřmění letadla mířícího na letiště Portela. K Památníku mořeplavců, který byl ostatně již zanedlouho vidět u břehu, to také nebylo daleko, po chvíli pomalé chůze, lelkování po plachetnicích v docích, zkoušení teploty vody a nasávání vůně pečených ryb jsme došli na náměstíčko vykládané barevnými mramory ve tvaru mapy světa. Padrão dos Descobrimentos vystavěný v roce 1960 připomíná, inu, nelze to neříci, opravdu nás to napadlo všechny – připomíná Stalinův pomník na Letné. Samozřejmě i přes formální podobu (ty autoritativní režimy prostě milují tento sloh) je tenhle památník sice triumfalistický a nabubřelý, ale přece jen nevinnější než ta naše fronta na maso. I když by původní obyvatelé objevených zemí možná, ba zcela jistě, měli na tu nevinnost názor jiný. Vytěsňuji nepříjemné asociace a raději se poddávám naivně romantickému kouzlu starodávných výprav.

A dalších pár chvil lenivé chůze po nábřeží a na obzoru ční ta slavná Belémská věž, Torre de Belém, jakoby vysunutá z nábřeží až do vody. Když už jsme u těch možná nevhodných a nedůstojných asociací, je to taková Hluboká nad Tejem. Věž je přímo olepena různými štíty, ozdůbkami a všelijakými kamennými krajkami, takže v první chvíli člověk zapochybuje, zda je to původní účelová vojenská architektura a ne nějaký romantický zámeček jako třebas Miramare v Terstu. Je to ale opravdu stará věcička, takhle mate zdejší manuelský sloh (Estilo manuelino). Staří objevitelé se prostě chtěli pořádně ukázat.

Král Manuel I. zvaný Veliký vládl v letech 1495-1521 a jeho říše se prostírala na čtyřech kontinentech. Ohromné, pro nás nepředstavitelné bohatství, které plynulo ze zámoří do Portugalska, se projevilo i v architektuře zdobností, důrazem na reprezentativost i námořnickými a vojenskými motivy. Trochu nevkusné. Manuleský sloh je prostě manuelský sloh, nemá smysl přemýšlet, zda je to vrcholná gotika, kam bývá historiky umění kdovíproč zařazován, přebujelá renesanace nebo již předjímání svérázného baroka se secesními prvky. Je to důkaz, že dorty, krajky a dětské hračky dostatečně veliké a vyvedené v mramoru nejsou jen paranoickou vizí šíleného architekta či spíše nechutně bohatého investora, ale mohou být matoucí realitou. A přece je ta věž něčím tajemná. Nejspíš je to tím, že stojí jaksi na pomezí světů, na rozhraní živlů, na hranici věků a na hraně kýče a umění stejně jako na hraně snu a reality. Ach ta Belémská věž, matoucí Torre de Belém!

-

Foto autorka:

1. Most 25. dubna, pohled z vláčku

2. Most 25. dubna, na druhém břehu socha Krista Krále

3. Pan propfesor hledí na Památník objevitelů

4. Památník objevitelů a přístav plachetnic

5. Mramorová mapa u Památníku

6. Králové a mořeplavci

7. Astroláb

8. Torre de Belém

——————————————————————-