Lisboa 7 – Úniky ze všednosti

Po dílech naučných nabízím krátké zamyšlení osobní a esejistické. Přílet do Lisabonu, do bájné Finis terrae byl pro mne mimo jiné také vítaným přerušením všednodenních starostí a krátkým odpočinkem od společenského marasmu doma.

Loď Vasco da Gamy

Vzpomínali jsme na proroka Jonáše, který tímto směrem, směrem do bájného Taršíše, také prchal na lodi z přístavu Jafa, nedoplul ovšem daleko kvůli té bouři a veliké rybě, jak je všeobecně známo. Odnepaměti se tímto směrem jaksi prchá, tady je ten konec světa, ale po objevení mořských cest se odsud prchalo ještě dál, za obzor, za oceán, do Nového světa.

"Pojď," říkala jsem Ivovi, "emigrujeme, budeme tady prodávat bramboráky na pláži a budeme spokojení." Pan profesor se zasnil a dodal: "A ať se tam v Čechách třebas navzájem sežerou." Právě předtím jsem se totiž z kamarádovy esemesky dozvěděla, že u nás opět zavládla jakási ústavní krize a chaos. "Vzdáme se všech ambicí a co nám bude chybět?" … Je lákavé představit si, že by člověk unikl ze svého již tak únavného života a začal někde zcela znovu. Tak asi přemýšlely i ty tisíce lidí, kteří nastupovaly na zámořské lodě a pluli vstříc Americe, Africe, Indii a Dálnému východu. "Jenže oni by nás stejně nakonec našli." Ukončili jsme své snění.

 A tak nám z útěku zbyla jen tato analogie:

Svatý Antonín káže rybám evangelium

Pan profesor přednáší rybám dějiny

----