Lisboa 6 – Zkáza z moře, obnova z rozumu

Již jsem v tomto cyklu zmínila katastrofu, která v polovině 18. století postihla Lisabon.

Tato zkáza však měla také zajímavé souvislosti v dějinách myšlení a znamenala i velkolepou přestavbu města pod vedením osvíceného markýze de Pombal, jehož jméno se objevuje v současné topografii Lisabonu jako připomínka velké obnovy. Nejnověji nese jeho jméno jedna ze stanic metra.

Lisabon byl v roce 1755 prosperující metropolí, jednou z nejbohatších v tehdejším známém světě, centrem koloniální velmoci, městem mořeplavby, obchodu a umění a se svými 275 000 obyvateli byl velkoměstem. Byla to také metropole se silným postavením katolické církve, a to nejen institucionálně zakotveným, ale též opřeným o upřímnou zbožnost všech obyvatel.

1. listopadu 1755 na Svátek všech svatých po deváté hodině byla většina obyvatel Lisabonu ve svých výstavných kostelích na bohoslužbách. Podle záznamů se náhle z hlubin země ozvalo hrozivé dunění, které vyděsilo lidi a vyhnalo zvířata ze stájí. Asi za dvě minuty nato se země otřásla tak velkou silou, že zemětřesení zasáhlo i vzdálené země jako Azory, Madeiru, Francii, Itálii, Maroko, Holandsko, Anglii a Irsko. Otřes zaznamenala i Skandinávie a ve vnitrozemí Evropy kolísaly hladiny rybníků, jezer a kanálů. Podle nynějších odhadů to bylo snad největší evropské zemětřesení zaznamenané v historické době, na Richterově stupnici dosáhlo stupně téměř 9. Zřítily se stěny většiny velkých budov včetně kostelů plných věřících, paláců, měšťanských domů a klášterů a pohřbily tisíce lidí.

Dobová rytina zkázy Lisabonu r. 1755 ze sbírky historických vyobrazení zemětřesení Jana Kozáka

-

Krátce nato následoval další velmi silný otřes, který zničil zbývající stavby. Od ohňů v obydlích a od svíček v kostelích začalo hořet zničené město a dým z požárů i prach z rozvrácených budov zastínil slunce. Všude zavládla panika, lidé prý utíkali k přístavu, tam ale byli smeteni třemi po sobě běžícími až třicetimetrovými vlnami tsunami, které se přivalily údolím řeky Tejo a zaplavily spodní části města. Uvádí se, že před přívalem tsunami se objevilo suché mořské dno, někteří lidé to prý pokládali za zázrak a běželi se na ten div podívat, sbírali prý lastury a padali na kolena před boží mocí. Tímto počínáním se odsoudili k smrti. Přírodním pohromám, následným požárům, projevům šoku, hladomoru a rabování padlo za oběť asi 60 000 lidí.

Škody na majetku byly také obrovské a nenahraditelné, zničený byl královský palác se svojí knihovnou i hrad. Král s rodinou zázračně vyvázl, protože v té době pobýval na předměstí Belém, které zůstalo ušetřeno nejhorší katastrofy. Svět se dozvídal jen postupně děsivé a zmatené zprávy o zkáze významného města. I v Praze se prý zpívala mravoučná píseň o zkáze Lisabonu. Zmínka o neštěstí je i v loutkové hře o Faustovi. Zatímco věřící interpretovali pohromu jako boží trest za hříchy lidí, intelektuálové v ní viděli důkaz o síle lhostejné přírody bez Boha.

Postup lisabonského tsunami z roku 1755 (zdroj: http://www.ngdc.noaa.gov/)

-

Francouzský král Ludvík XV. chtěl pod dojmem „božího trestu za hříchy“ vyhnat svou milenku, markýzu de Pompadour. Mnoho lidí se tázalo, zda byl zbožný katolický Lisabon hříšnější než například různými nemravnostmi proslulá Paříž. Šokující bylo i zjištění, že v Lisabonu se sice zřítily a vyhořely kostely a kláštery, ale ulice s hampejzy zůstala ušetřená.

O katastrofě přemýšleli Laplace, W.Hamilton, J.J. Rousseau, J.W. v.Goethe, I. Kant, A. v.Humboldt a jiní filosofové a přírodovědci, Voltaire vydal Poème sur le désastre de Lisbonne (Báseň o nesmírném neštěstí v Lisabonu), v níž zavrhl názor, že katastrofa byla božím trestem za lidské hříchy. Tvrdil, že takové přírodní pohromy nelze vysvětlit:

"A příroda je němá, otázky pak zbytečné;

my potřebujeme Boha, jenž k lidem mluvit začne."

Osvícenství získalo zkázou Lisabonu mocný impuls. Symbolicky končilo baroko a objevil se klasicismus. Přímo v Lisabonu zoufalý král procházel troskami a obrátil se na svého prvního ministra Sebastiaa José de Carvalho e Mello s otázkou co nyní udělat. Odpověď ministra, byť možná legendární, vešla do dějin jako ukázka racionálního pragmatismu:

"Pochovejte mrtvé, postarejte se o živé, zavřete přístavy."

Ministr byl jmenován markýzem de Pombal, prvním regentem a osobním rádcem krále. Získal nebývalé pravomoci a s neuvěřitelnou odhodlaností se pustil do záchrany města. Zmobilizoval všechny práceschopné obyvatele k záchranným pracím, obnovil pořádek, nechal postřílet zadržené lupiče a žháře, zorganizoval distribuci potravin, ubytoval lidi bez přístřeší v provizorních chatách a stanech. Podařilo se mu opět zavést řád a zabránit epidemiím, zrušil přístavní cla, vyžádal pomoc od všech evropských států a již během měsíce po zemětřesení předložil plány na nový, moderní Lisabon.

Obnovenou čtvrť Baixa založenou na moderním šachovnicovém půdorysu osídlil kupci a řemeslníky, všude uplatňoval nové racionální urbanistické teorie. Obnovu využil k rozsáhlé reformě: Vyhnal ze země jezuity, zrušil inkvizici, zavedl rovnost občanů před zákonem, zrušil otroctví, omezil moc šlechty, zrovnoprávnil Židy a prosadil mnohé další změny, které učinily z Portugalska moderní evropský stát. Z tradiční katolické bašty se stala země, která inspirovala reformy v Evropě a posílila osvícenské ideály, následně pak ovlivnila i velkou francouzskou revoluci.

—————–

 Obrázky:

1. Monumentální pomník markýze de Pombal (foto autorka)  

2. Zkáza Lisabonu (dobové vyobrazení)

3. Schéma postupu tsunami

4. Markýz de Pombal (dobový portrét)

5. Vítězný oblouk na náměstí Praca do Comercio ve čtvrti Baixa přestavěné markýzem de Pombal (foto autorka)

Další článek:

Objev: 3000 obětí tsunami 

—————————–