Lisboa 2 – Jak to tedy bylo s tou Taškou toulavou?

Přistání na malém letišti uprostřed Lisabonu bylo klidné a také vnitřek terminálu splňoval mé představy o lidsky rozumných rozměrech. Ale u pásu se zavazadly nastalo další dobrodružství.

Pan profesor velmi netrpělivě a nervózně obhlížel běžící gumové pláty a nahlížel do tajuplného otvoru chrlícího jeden kufr za druhým. Moc jsem nechápala, proč přísun zavazadel tak prožívá, i bylo mi vysvětleno, že již jednou mu byla jeho cestovní kabela ztracena. Prostě nedoletěla a jen čirým zázrakem byla později kdesi objevena a doručena majiteli. Uklidňovala jsem pana profesora, že blesk nebije do jednoho místa dvakrát. Jen na mne pochybovačně pohlédl s výrazem Benjamina Franklina držícího šňůru od pověstného draka. Další útěcha, že ztráta v Londýně nemusí být fatální, neboť ve městě Sherlocka Holmese a Scotland Yardu je vypátrán i rafinovaný vrah, natož hloupá brašna, nebyla shledána uspokojivou, neboť tato kabela prý již mnohokrát prokázala prohnanou vynalézavost tajemné dcery Orientu a schopnost úniků bájného Houdiniho, jakož i temnou podlost zlovolného profesora Moriartyho.

Ano, taška opravdu nedorazila. Taková hnědá, nevinně baculatá s podivnými černými klikiháky, které za šera, mlhy a přimhouřených očí mohou vzdáleně působit jako zapletené svastiky, jak mi objasnil exaktní vědec s rozpačitým doplněním, že je ta taška nejspíš prokletá. Napadlo mne, že například černý kufřík by mohl někdo splést s jiným černým kufříkem, jakých jsou tisíce, a omylem jej odnést. Ale takto bizarní taška koupená u Vietnamců je zřejmě nezaměnitelná a rovněž nepůsobí jako bankéřovo zavazadlo hodné krádeže. Poté, co dávno dojely kufry z Londýna a začaly vyjíždět zavazadla z Paříže, vydal se majitel zhoubného zavazadla svoji škodu reklamovat. Byli jsme posláni do části zvané „Area A“ – do lisabonských ztrát a nálezů.

Množství zatoulaných kufrů rozložených podél stěn působilo depresivně. Na jednom velkém zavazadle visel papírek s nápisem Urgentní – leden 2008. Za přepážkou posedávaly tři znuděné osoby a přijímaly stížnosti zoufalých pasažérů. Ivo po dlouhé chvíli přišel na řadu, nadiktoval zprávu o prokleté tašce a s výrazem odsouzence se vypotácel do haly. Vůbec nevěřil, že by toto počínání mohlo vést k nějakému rozumnému rozuzlení, a pomalu vzpomínal na ztracené věci. Ukázalo se, že jde o věci sice nepříliš cenné, ale pro pobyt na světové konferenci nepostradatelné, jako třebas holení, košile a společenský oblek. Nezbylo než jít utrácet hubené diety za nutné vybavení od zubního kartáčku až po spoďáry.

V depresivní náladě jsme se rozhodli aspoň dobře povečeřet a dopřáli jsme si nejen výbornou lehkou večeři, ale i láhev naprosto zázračného bílého vína, jehož chuť explodovala na jazyku jako slastná bomba. Ten podnik jsme pak pojmenovali Bar u ztraceného kufru. Záchranná akce nám umožnila poznat obvyklá nákupní střediska Lisabonu. Ano, na rozdíl od našich obchodních center jsou zdejší chrámy konzumu malé. Jsou malé jak je v Lisabonu dobrým zvykem vlastně u všeho. A v oddělení výprodejů v centru zvaném Columbo jsme nakoupili vše potřebné. Kromě bot měl pan profesor vše nové včetně ponožek, lehké bundy a čepice. Po návratu do hotelu nesměle zaklepal na dveře mého pokoje. Šťastně mi sdělil, že zatímco jsme bloumali po nákupech, kdosi mu do pokoje v hotelu dopravil jeho lapenou hnědou brašnu. Tvářila se nevinně a trochu uraženě.

Taška pak byla sledována bedlivým okem. V Ruzyni po návratu do Čech opět na pásu nebyla, vyjely poslední kufry a toulavá brašna nikde. Hříšnice byla dopadena až po hodné chvíli, ukázalo se, že z pásu seskočila a schovala se mezi jinými zavazadly. „Už si nezalítáš! Doma budeš, ty mrcho!“ činil jí její rozezlený pán a majitel. Za jízdy do Plzně autobusem už Ivo vyhlížel na každé zastávce, zda jeho toulavá brašna nevyskakuje z autobusu a neprchá do polí. „Třebas je to on a možná  se mrouská“ uvažovala jsem, „možná viděl nějakou hezkou značkovou kabelku a běžel za ní?“ „Nebo chce letět do Japonska a ty mu to vždycky pokazíš?“ Bylo mi jasné, že nevinně vyhlížející brašna stráví zbytek svého života na řetěze. Tak to je příběh o Tašce toulavé. Není to sice přímo cestopis, ale s cestami to souvisí a poučení z toho plyne též: Na cestách nikdy nepodceňujte inteligenci němé tváře.

—————————

Foto autorka:

Cesta od Praca do Comércio na břehu řeky Tejo k hradu Castelo S. Jorge

—————————————–