Po několika obchůzkách Belémské věže, po namočení nohou v ledové vodě mezi lasturami slávek a srdcovek a po pořízení několika fotografií začalo být zřejmé, že tajuplná věž už více svých záhad nevypoví.
Obrátili jsme se tedy k návratu. Na cestách se mne často zmocňuje podivná lehkomyslná a povznesená nálada, která mě osvobozuje od jakýchkoliv starostí a úvah, jak řešit nejbližší věci. A moji společníci byli stejně prázdninově uvolnění, nehledali jsme tedy nejbližší nádraží, ale po můstku jsme přešli trať a vydali se volným krokem do starého Belému.
Už z toho můstku nad železnicí byly vidět malé barevné domky, jeden nás zaujal tím, jak osaměle trčel uprostřed rozlehlé betonové plochy jako poslední stráž odcházející staré zástavby. V parcích kvetly vysoké oleandry - růžové, žluté a korálově červené, stromy spíše než keře, mezi nimi se stříbřitě odráželo listí olivovníků, ale nejkrásnější byly vysoké a pokroucené pinie, jejichž temné deštníkovité koruny tak rafinovaně doplňují růžové stěny starých domů.
Procházeli jsme úzkými uličkami mezi nízkými domky jako na Kampě nebo na Újezdě v Praze. Také tady jezdí tramvaje. Zjistili jsme, že zde mají velké a docela lákavé planetárium, které nadchlo Zbyňka. Jen jsme litovali, že nemáme víc času. A hned vedle planetária se před námi otevřel pohled na obrovský klášter svatého Jeronýma, Mosteiro dos Jerónimos.
Z tohoto duchovního centra čerpali sílu mořeplavci, než opouštěli bezpečné břehy vlasti. Velkolepý komplex byl postavený v manuelském slohu na přímý rozkaz krále Manuela Velikého. Stavba byla zahájena v roce 1502 podle návrhů Dioga Boytaca.
Na dokončení stavby se ale podíleli další architekti a vnesli do jejího stylu nové architektonické prvky. Chtěli jsme se podívat dovnitř a navštívit hrob Vasco da Gamy, ale přenosové vozy a množství policistů nás již předem varovaly, že je přítomný nějaký významný notábl, snad dokonce hlava státu, a že to možná nepůjde. Opravdu to nešlo, po pokusu přistoupit k portálu nás zdvořile odklonili gardisté.
Šli jsme tedy ještě kus cesty a pak jsme nasedli na autobus a jeli nazdařbůh dál. Vlevo na svahu se mihl růžový prezidentský palác, Palácio Nacional de Belém, všimli jsme si jen malebných strážců se šavlemi u vchodu a už se autobus odkláněl od řeky a stoupal do vrchu. Ukázalo se, že tato linka objíždí město velkým obloukem a než dosáhne stanice metra, projede různá předměstí i část velkého parku. V okolí města jsme míjeli podivné stavby, snad vojenské, snad průmyslové, všelijaké antény, vysílače, komíny, cisterny, ploty zakončené smyčkami ostnatého drátu, i fádní a pustá paneláková předměstí a rozsáhlá území vyprahlé stepi. Ani park nevypadal tak, jak jsem čekala, je to regulérní subtropický les s divočinou borovic, palem a eukalyptů. Nastupovali a vystupovali normální lidé unavení z práce, mámy vlekoucí nákupy, tiché děti vracející se ze školy a černí muži v bělostných košilích. Až skoro za tmy nás žlutý autobus opravdu vyklopil na stanici metra a již hodně unavená jsem se doplazila do hotelu. Nohy v sandálech mě už pálily a hlava mi třeštila z neuspořádaných dojmů.
———————–
Foto autorka:
1. Osamělý domeček v Belému
2. Tichá ulička
3. Planetárium
4., 5., 6. Klášter sv. Jeronýma
7. Prezidentský palác
———————————————————————-
