Komunismus je zlo, Pavel Wonka by mohl vyprávět

  Je marné hanlivě označovat odpůrce totalitního režimu a zlehčovat jejich kritiku nálepkou „laciný antikomunista“. Řádný a čestný člověk prostě je antikomunistou stejně jako je antinacistou, na tom není nic laciného. 26. dubna si připomínáme památku jedné z mnoha obětí komunistické justice, disidenta a advokáta chudých Pavla Wonky.

Jak již bylo mnohokrát napsáno, odpovědnost za jeho tragický skon nese soudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcela Horváthová, která Pavla Wonku navzdory jeho očividně špatnému zdravotnímu stavu poslala na pět měsíců do věznice v Hradci Králové, kde byl Pavel Wonka opakovaně mučen a kde mu byla odepřena adekvátní lékařská pomoc. Další a ještě větší odpovědnost mají tehdejší dozorci, kteří vězně utýrali k smrti. Okolnosti samotného zabití Pavla Wonky nikdy nebyly zcela vyjasněny a vzhledem k tomu, že jeho vrahové zřejmě dosud žijí, pravděpodobně podnes trvá i snaha zabránit důkladnému vyšetření jeho vraždy a nalezení viníků.

Pavel Wonka se vášnivě zajímal o právo a o vymáhání spravedlnosti. Přestože pro svůj částečně německý původ a radikální a nepohodlné názory nesměl studovat na právnické fakultě, věnoval se spravedlnosti jako poučený amatér a pomáhal spoluobčanům radami v majetkoprávních i občanskoprávních kauzách a svou činností si vysloužil přezdívku „advokát chudých“. Je pochopitelné, že svou občanskou angažovaností brzy vzbudil zájem komunistických úřadů a začala jak na něj, tak na jeho blízké doléhat jejich šikana. Rozpadla se mu rodina, jejíž členové byli pronásledováni, byl vyhozen z práce, nuceně podroben psychiatrickému vyšetření, opakovaně souzen a vězněn pro různé neprokázané delikty. Pavla Wonku toto pronásledování jen utvrdilo v odhodlání vymáhat v Československu právo a rozhodl se kandidovat jako nezávislý kandidát do Federálního shromáždění. To bylo ovšem v době komunistické vlády chápáno jako drzá provokace a Pavel Wonka byl určen k umlčení. Pochopitelně následovaly další kroky režimu, domovní prohlídka, vazba Pavla i jeho bratra Jiřího, obvinění z pobuřování, fyzické týrání ve vazbě, po němž Jiří Wonka ochrnul. Rok po zatčení v květnu 1987 proběhlo hlavní líčení, při němž Pavel Wonka za sebe a za svého bratra pronesl významnou závěrečnou řeč, v níž brilantně zdůvodnil své kroky a popsal brutalitu a nezákonnost represí ze strany státních orgánů. Jeho přesvědčivé argumenty byly také důvodem, proč proces nemohl proběhnout veřejně a rozsudek byl vyhlášen za zavřenými dveřmi.

To vše se událo na samém sklonku komunistické éry, není tedy pravda, že zločiny komunismu, pokud prý k nim vůbec docházelo, jsou záležitostí vzdálených padesátých let poznamenaných válečnou zkušeností a divokými poměry plnými nebezpečí a že Husákova vláda byla příjemnou dobou relativní svobody, sociálních jistot, ba dokonce blahobytu, jak se nyní snaží komunisté přesvědčovat své voliče. Pavel Wonka zemřel jako poslední oběť komunistického režimu na samém prahu osvobození.

Během svého věznění v různých kriminálech byl Pavel Wonka opakovaně bit a týrán, posléze propuštěn s podlomeným zdravím. Brzy po propuštění byl ale 5. dubna 1988 znovu zatčen a během zatýkání opět zbit. Hlavní líčení proběhlo v Trutnově 20. dubna, k soudu již byl Pavel Wonka dopraven na kolečkovém křesle, nemohl chodit, ani hovořit, mluvil pouze šeptem. Zanedlouho ve vazbě ve věznici v Hradci Králové v cele číslo 138 za nevyjasněných okolností skonal. Podle svědectví spoluvězňů byla Pavlu Wonkovi odepřena lékařská péče a navíc jej dozorci prokazatelně týrali. Mučení potvrdila i druhá pitva, kterou provedli nezávislí odborníci profesor Robert C. Lawrence z Harvardovy univerzity a profesor Robert H. Kirschner z Chicagské univerzity. Pavel Wonka zemřel na embolii, kterou podle zahraničních expertů způsobilo bití.

Po osvobození od komunistické vlády v roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, ale jeho vrahové nikdy nebyli vypátráni a potrestáni. Stejně tak soudkyně Marcela Horváthová soudí dál a svoji vinu na Wonkově vraždě odmítá. V jejím podání se vše událo jinak, Pavel Wonka své zdravotní obtíže simuloval, u soudu hrál divadlo a jeho smrt vyplynula pouze z jeho opakovaných hladovek. O odchodu z funkce soudkyně Marcela Horváthová vůbec neuvažuje.

Je nutné připomínat zločiny komunismu, protože dnes opět sílí hlasy, které relativizují hrůzy této poslední totality a stoupenci bolševismu, jakými jsou například Vojtěch Filip nebo Marta Semelová, se nestydatě předvádějí na výsluní vysoké politiky, obhajují zločiny proti lidskosti a hlásají své nenávistné lži.

Komunismus je zlo.

------------------------------