Čím to je, že letní dny, které už uplynuly, jsou vždycky nějak dobrodružnější, zářivější, voňavější, bylo více času, děly se zázračné věci? Proč už dnes prázdniny nejsou to co dřív? Ještě před pár lety to všechno bylo tak nějak jiné… Už jenom ta voda! Bývala modřejší, čistší, plná života…Potoky, prameny, rybníky, řeky, moře.
Na svahu zalesněného vrchu Čilina bývala studánka. Vždycky jsem se tam napila, i když jsem neměla žízeň. Byl to prostě zážitek a patřilo to k letnímu dni. Jednou jsem se naklonila nad hladinu a už už jsem začala pít, když vtom se ze dna zdvihla velká žába, vyděšená víc než já a zoufale mlela nohama. Strašně jsem se lekla toho obrovského hnědého skokana, který v zetlelém listí na dně nebyl vidět a kdoví kolikrát jsem už pila tu vodu, kde se máčel. Bylo mi asi šest let a už jsem věděla, že to není jen tak, že ta žába určitě nechodí čůrat na břeh. Ale dědeček mi vysvětlil, že do každé studánky žába patří, že čistí vodu a že to čůrání nestojí za řeč a nikomu ještě neublížilo. No fuj! Ale ze studánek piji dál, žába nežába.
Občas jsem chodívala na ryby s kamarádem Samem, sedali jsme nad zářivými hladinami a já se nechávala pohlcovat podivnou primitivní vášní, která měnila mou povahu tak, že já, milovnice zvířat, jsem bez zachvění napichovala a navlékala žížaly na háček a vraždila ulovené ryby a drala z nich lepkavé šupiny a vytrhávala jejich vnitřnosti, až jsem měla ruce celé od krve. Ale k rybaření patřilo i to pomalé a slastně uspávající přemítání nad lesklou vodou, šplouchání vlnek v bahnitém břehu, modrý záblesk ledňáčka, ty zámlky mezi řečí, vzpomínky na dřívější lovy, radost ze stmívání a z vůně rákosí. Sam je truhlář a nepotrpí si na intelektuální kecy, ale je nadšený a stále v extázi z vody, zvířat a stromů, a tak se s ním dobře povídá. A když se setmělo, zapálili jsme na břehu svíčku a čekali, jestli nepřijdou noční ryby. Se Samem bylo výhodné chodit na lov, protože jsem vždycky něco chytila. A pak se večerem nesla vůně pečených ryb a oslavovali jsme své zázračné rybolovy. Naposledy jsme byli se Samem na Borku a nachytala jsem v rybníce tři stříbrné cejny a malého kapříka. Už je to asi deset let.
A ta posedlost nekončila u udice, ale hltala jsem ryby v kteroukoli denní i noční dobu v jakékoli úpravě. A mlsně jsem čítala o Japonsku, kde tak rafinovaně a krásně upravují rozličné mořské tvory, snila jsem o pikantních těstíčkách a o bílém masíčku, chapadýlkách a klepýtkách, o pestrých ozdobách ze zeleninek a řas a o úžasných omáčkách na bělostné rýži. A o zemi, která je celá z ostrovů a nad ní vychází velké červené slunce. A po břehu chodí dámy se slunečníky a obdivují pokroucené černé borovice. A stále jsem toužila po moři. Když byl můj dědeček v zajetí na Sardinii, než vstoupil do italských legií, říkal mu jeho turecký kamarád: „Carlo mio, vy u vás doma nemáte moře? Tak do takové divné země se raději nevracej.“ Mnohokrát si na ta moudrá slova dědeček vzpomněl, když pak přišel Hitler a po něm komunisti a pak okupanti s pěti armádami, mnohokrát si povzdychl: „My bychom měli krásnou vlast, jen kdyby byla ostrovem v moři, bez sousedů, uprostřed vod.“
Jako dítě jsem se často o prázdninách toulala po polích pod Vršíčkem a sbírala kulaté kamínky. Při troše štěstí když jsem je rozbila, našla jsem uprostřed mušličku nebo dokonce trilobita. To byl teprve ten úžasný úlovek z pravěku! A tak mi dospělí řekli, že jsme tu kdysi měli moře, naše vlastní opravdové moře. Stačí se zasnít a už vidím měkké písečné dno ozářené sluncem, mělčinky laskané mírnými proudy a vlnkami a stovky čilých tvorečků, kteří víří množstvím nožiček a pozadu nebo bokem jako raci mizí zavrtáni do teplého písečku. Mimochodem: jak by asi chutnal trilobit?
Od té doby jsem byla u mnoha moří a stála na březích různých slavných řek, sjížděla peřeje a jezy, pila jsem z různých pověstných, léčivých, ba i zázračných pramenů, brodila se přes všelijaké potoky. Ale ty prázdniny už stejně tak nějak nejsou to, co byly dříve.
