Kam se poděly ty krásné prázdniny? O jabloních

Nejstarší vzpomínky kdesi na rozhraní vědomí se vztahují k jabloním. Proti nebi se rýsují olistěné větve a kývají se ve vánku, žlutá červeně žíhaná jablíčka se houpou jako malá sluníčka. Asi je správné, když docela malé děti usínají pod jabloní a probouzejí se s pohledem na květy či plody tohoto mateřského stromu. Jaro je nejkrásnější pod kvetoucími jabloněmi a léto zase pod žlutými, zelenými a červenými jablky.

Pokud se řekne „ovocný strom“, všechny děti si vždy vzpomenou jen na jabloň. Teprve potom uvedou hrušeň a další oblíbené štěpy. Jabloň je ten strom, který podle obecného povědomí rostl v ráji, jablko pojedli první lidé. A i když je to jen jeden z obecně rozšířených omylů, má svůj rozumný důvod: který jiný strom by mohl růst v rajské zahradě, než ten archetypální strom českých zahrádek a sadů, strom veskrze prostoupený laskavostí a požehnáním.  

Jezdívali jsme za babičkou na venkov, do prastarého statku našeho rodu. Za chalupou rostl starý a poněkud zanedbaný sad s množstvím různého ovocného stromoví. Když přišel čas, plody nestály nic, nikdo by je nekupoval, bylo jich hodně a upravovaly se na všemožné způsoby. Ze všech chalup voněla jablka a mnoho jich leželo v trávě na pospas mravencům. Ale přesto, že bylo jablíčko tak hrozně obyčejné, babička je vždy pěkně vyleštila a podala nám dětem na uvítanou. A nikomu z nás ten dárek nepřipadal ubohý či opovrženíhodný. Lepkavá šťáva tekla po bradách a já i bratránek jsme natěšeně čekali na něco dalšího, na koláč nebo nádivku. 

Když jsem kdysi prožívala velmi těžké období života, potěšil mě jednou neobyčejně živý sen: šla jsem po lesní cestě mezi vysokými stromy mezi nimiž tekly mělké proudy vody. Kolem cesty rostlo listí konvalinek a kapradí. A náhle jsem vyšla z lesa a  po pravé ruce jsem uviděla nízký laťkový plot celý polámaný a částečně vyvrácený a za ním sad stařičkých jabloní. A i když ty kmeny byly popálené od blesků a porostlé šedým lišejníkem a strupaté věkem a větve proschlé a listí žloutlo, některé z větví se prohýbaly pod tíhou malých červených jablíček až k zemi.  Lidé už dávno z této krajiny odešli, ale jejich štěpy dál nesly plody a žily věrně podle svého údělu.  

Po čase jsem byla o prázdninách u přátel až u hranic v jižních Čechách. Jednoho dne jsem si půjčila kobylku Kamilu a vyjela jsem si na výlet. K sedlu jsem přivázala tašku pro případ, že bych našla nějaké hříbky. Byl horký den, pomalu jsem vystoupala na nejbližší kopec a obrátila kobylku k lesu. Kamila byla trochu nervní, cukala, kdykoli jí přes cestu přeběhla myška, nebo vyskočila z kaluže žabka. Po chvíli se zklidnila a sžily jsme se. Klusala jsem spokojeně a poněkud ospale dusným letním lesem a užívala si krásný volný čas. Najednou se ale Kamila zasekla, vzepjala se a začala se točit bokem. Jako by byl přes cestu natažený neviditelný provaz, ani o píď nechtěla překročit jakousi jen sobě patrnou hranici. Koulela zběsile očima a všechny svaly napínala v touze uprchnout. Po chvíli marného pobízení a pokusů projet tím místem odjinud jsem sesedla, přivázala kobylu k nejbližšímu smrku a vstoupila na tu divnou cestu. 

Po pár krocích se les otevřel a přede mnou se rozsvítila mýtina. Vysoké vrbovky, bodláky a žluté celíky ji pokrývaly tak hustě, že teprve za chvíli se objevily rozvalené zídky a zbořené zbytky chalup či stodol opuštěné vesnice. Jen tu a tam ještě stála celá zeď, puklá či nakloněná, s prázdnými otvory oken nebo několika trouchnivými trámy dávno zborceného krovu. Přes hromady rozbitých cihel se už kdysi přetáhly koberce rezavých a brčálových mechů, mezi kameny jedné zídky ležela půlka porcelánové hlavičky malé panenky. Se svýma něžnýma, nebesky modrýma očima vypadala strašidelně. 

Za touto pustou vesnicí však rostly jabloně dosud částečně kryté pobořenou zídkou. Jejich pokroucené kmeny svědčily o vysokém věku a byly zdánlivě neživé. Tu a tam se o ně opírala odlomená větev, celé části stromů byly suché. Ale mezi stařičkými jabloněmi rostly jako zázrakem některé z těch, které se nechtěly ani zde v pustině vzdát svého poslání. Přes kameny se skláněly větve bohatě obsypané malými červenými jablíčky. Když už ne pro hospodáře, plodily tyto jabloně pro srny, jeleny a ptáky. Zůstaly věrné svému poslání i po odchodu lidí. Chvíli jsem postála neschopná jakékoli myšlenky, pak jsem utrhla několik jablíček a vrátila se ke koni. Jablíčka jsem nasypala do tašky na sedle, uklidnila Kamilu, která se třásla a byla zpocená jakousi nepochopitelnou hrůzou, nasedla a otočila k domovu. Celou cestu jsem jedla jablíčka ze zapomenutého sadu a po nebi se valila bílá oblaka tak podivně lhostejná k osudům lidí.

Foto:

Jan Tydlitát

Věra Tydlitátová