Máme tady poslední dny babího léta. Dá se ještě napsat něco o stromech, co by nebylo zcela banální? Stojím pod stařičkou lípou v lese a poslouchám tichý šelest miliónů zlatých srdcí. Mezi kmeny spočívá mír.
Co kdybych si utrhla zlatý lístek a vylisovala ho na památku tohoto jednoho jediného a ve věčnosti zcela jedinečného dne? Vztahuji ruku a dotýkám se lipového lístku nad hlavou. Jeho povrch je jemný a drsný jako starý papír dávných knih. Jeho žilky jsou jako žíly na hřbetu lidské ruky. Hladím ten lístek a zmocňuje se mě lítost, možná mu zbývá půl dne, možná celý den, než se oddělí od větvičky a tichounce slétne k zemi. Bude to krátká cesta, krátký let, ale bude to nekonečná chvíle, kdy se ten lístek bude cítit svobodný, nechá se unášet větrem, který jej celé léto hladil a hýčkal.
Když jsem byla docela malá, nesnášela jsem jednu písničku, kde se zpívalo: "Lístečku dubový, nepadej do vody, voda by tě vzala, byla by tě škoda..." Plakávala jsem vždy pro ten zmírající dubový lístek. Neutrhnu tenhle zlatý lupínek, nechám mu těch pár hodin do prvního mrazu. Všechno je konečné, minuta po minutě odtikává život tohoto jednoho listu. Zachvacuje mne nezvladatelný třes. Celý svět je najednou rozmazaný, po tvářích mi tečou slzy. Shýbám se a sbírám ze země jedno zlaté srdce, vybírám to, na kterém je hnědá jizva. Každý krok bolí, všechno se ve mně svírá, z vadnoucího listí v trávě se zvedá vůně koření. Purpurové javory a duby, zlaté buky a dosud zelené jasany tiše hovoří druh k druhu.
Co říkat, aby to nebylo zcela banální? Raději nehledat složitá slova, lépe je mlčet a nechat mluvit stromy. Ticho je plné vyprávění a příběhů, dlouhých legend, které si šeptají olše, topoly, vrby, jilmy a habry. Les hovoří.
Lípo, každý tvůj list vypovídá o péči Sadaře,
kdo vás štěpoval, stromy lesní?
Kdo vás zalévá a kdo vám dává pokrm?
Pokorně přijímáte rány sekery a pily,
tak tiše zmíráte a před nikým neskloníte své koruny.
Javor i dub, buk i borovice –
samé štípení Boží.
