Dnes, prvního září si připomínáme předčasné úmrtí jednoho z největších českých básníků, Jiřího Ortena. Již bylo řečeno mnoho. Na Ortena zde vzpomínal básník František Kostlán i já v den jeho narozenin, jistě si jej připomínaly i tisíce čtenářů, kterým jsou jeho verše radostí i útěchou. Věřím, že je tento básník stále s námi. Ráda bych uzavřela tyto vzpomínky a pokorný hold několika svými verši.
I.
Na temném pozadí obrazu zapomnění
trhaly lekníny dívky a vázaly je.
Vzpomínka ztracená na to, co tu už není,
ty květy zhynulé letní déšť nezalije.
II.
Vypluly lodičky na řeku, nad hlubinu
jak bílé, útlé lístky vrbové,
v těch loďkách dívky se stulíky v klínu
veslují k tobě, vlhký hřbitove.
III.
Na starém obraze, kde nebe mizí v stínu,
žhnou nocí města, stoupá mastný dým,
odhodil kosu Smrt, pozdvihl širočinu,
vzal lidskou podobu, prošel se nábřežím.
IV.
V obraze tak známém, že už ho nevidíme,
v obraze zčernalém, kde hnije nedění,
jezdec Smrt probudil, oživil to, co dříme
a tančil netanec na chladném dláždění.
V.
Zpíval jsi tomu, který v noci běsů
přichází tiše nikým neviděn,
v tu dobu před ránem, kdy v ustrnulém děsu
zalita potem probouzí se zem.
VI.
On taví duše jako zvonovinu
a srdce pálí jako olovo.
padají kapky rozteklého cínu
a Zvonař čeká na zvuk, na slovo.
VII.
Příchozí, neznámý, básníkem přivítaný,
již vztáhni ruku svou a veď jej do svých bran,
on jediný, on otevřel ti brány
a byl ti přítelem, když jsi sem nebyl zván.
/31. srpna 2008/
Další články věnované Jiřímu Ortenovi:
František Kostlán: Mluvčí bolesti
Věra Tydlitátová: Kde končí svět. Kde začíná se. Za Jiřím Ortenem
