Jsme burani a jdeme do pekel?

Co se děje na domácí politické scéně v posledních dnech, mi hlava nebere. Vlastně se o to ani nechci zajímat. Poslanec Morava vydíral – nevydíral, zapleteni jsou do tohoto příběhu další, v ODS to bouří jako ve sklenici vody. Z pohledu normálního, prací a starostmi zavaleného člověka jsou to nejen strašné blbosti, ale i důkaz toho, jak nevážně nás vrchnost bere. A jací hlupáci a burani nás reprezentují. A burani k této vrchnosti vzhlížejí.

Smutné je, že jsme měli zhruba dvacet let na to, abychom se přestali chovat jako nesvéprávný plebs a aby mohla vyrůst generace opravdu svobodných lidí. Nicméně se zdá, že mentalita kmána, směrem vzhůru poťouchle pokorného, i když brblajícího, kradoucího, pytlačícícho, a směrem dolů hulvátského burana s manýry drába zůstává zakořeněna v naší povaze. Je vidět, že se tyhle rysy drží nejen starší generace, té která vyrostla v komunistickém ráji obehnaném ostnatými dráty, ale že se tato rabská povaha předává zřejmě rodinou či školou i do generací dalších.

Mnohý nyní hlasitě vykřikující antikomunista má stejné myšlení jako zatuchlý bolševik, jen ideologii vyměnil buď za tržně-korupční, nebo za národoveckou, nebo za ultrakatolickou, nebo za jakoukoli jinou. Oponenty by nejraději pozavíral a nejde-li to, uchyluje se k pomluvám, urážkám, někdy, jak se zdá i k vydírání a skandalizování. Divíme se, že děti jsou agresivní, je o strach vybrat si povolání učitele. Divíme se, že kvete zlodějna, podvádění všeho druhu, ale i kriminalita hrubšího zrna, dokonce máte-li na to, můžete si najmout vraha, skutečnost dříve myslitelná snad jen ve filmu. Divíme se, kam až to dochází?

Jenže tyhle zhůvěřilosti, od ukradeného rádia z auta až po vydírání a vraždy v samotných špičkách společenské hierarchie začínají malým buranstvím mezi lidmi. Hulvátství umožněné anonymitou internetu, sprostota šířená pod záminkou demokracie a svobody slova, lži vydávané za alternativní pravdu, nimrání se v pseudoproblémech a vlastní ublíženosti, závist, pomluvy, hypertrofované sobectví, které již přesáhlo hranice socialistického sloganu "kdo nekrade, okrádá svou rodinu", neboť nyní je již normální okrádat i tu svou vlastní rodinu, pohrdání slabými, bezmocnými, těmi, kdo jsou na dně. Chudoba je vnímána jako nejhorší zločin. Odsud lze také porozumět pohrdání menšinami, výběrovému rasismu, odporem k imigrantům, důchodcům, postiženým.

Možná to právě začíná pohrdáním "slabými". Šokovalo mě, když v jakési diskusi oslovil jeden příkladný hulvát oponenta slovy: "Už jsi tady zase, ty zlý mrzáku? Ještě jsi nechcípnul?" Ano, takto oslovený člověk opravdu několik týdnů předtím přiznal, že má zdravotní problémy a špatně vidí na monitor. A kolikrát čteme svalnatá slova o tom, ať se každý stará sám o sebe, že "z našich daní nebudu platit nějakého chcípáka" a podobně (jde o autentické citáty, jeden je dokonce od fanatického "křesťana"). Objevují se i výpady vůči matkám s dětmi: "Když si nadělala fakany, ať si je živí, proč bych měl přispívat na mateřskou nějaké krávě, co se fláká doma, když já musím pracovat?" Pohrdání ženami je vůbec dost rozšířené, úctu mají pouze ty, které mohou být vhodným sexuálním objektem. Žena nad čtyřicet, je již v diskusi oslovována jako "bába", "stará bréca". Některé atraktivnější dámy toho samozřejmě rády využívají, dokonce v politice. Inteligenci, vzdělání a charakter však burani od žen nečekají, ba vadí jim převelice.

Evropská civilizace, kterou se mnozí tak rádi ohánějí, však stojí právě na tom, že preferuje ducha před hrubou silou a že zavedla péči o slabé. Celé křesťanství, ale i biblická tradice vůbec, celý vývoj Evropy znamenal postupné a bolestné dobírání se toho, že je nutná solidarita s těmi, kdo potřebují pomoc. Rytířský ideál není ničím jiným. I koncept lidských práv, přestože se rozvíjel převážně v sekularizované společnosti, navazuje na dávnou tradici biblické starosti o druhé. Znáte Kázání na hoře? Evropanství, ať nesené vírou, či sekulárním étosem, je synonymem pro soucit, úctu k člověku a pokoru. Jistě, Evropa opakovaně selhávala, nejvíce za Druhé světové války, selhává i dnes. Ale selhání Evropy není omluvou pro individuální buranství kohokoli – zde a nyní.

Budeme-li uctívat sílu, a to i v těch nejpatologičtějších podobách – vzpomeňme na popularitu některých vrahů, zvláště Kájínka, který by mohl na oblibě lidu smažit vajíčka, budeme-li uznávat jen úspěšné, krásné, bohaté, mladé a zdravé jedince, skončíme jako společnost debilů. Reklamy nás masírují obrazy oněch šťastných, úspěšných , mladých, krásných (hloupých a konzumních) lidí, jejichž jediným problémem je, aby ten prací prášek vypral všechny skvrny. Politici nám předkládají vize nažehlených kravaťáků bez jakýchkoli skrupulí, létají sprostá slova, facky a cynické lži, které jsou výsměchem zdravému rozumu, historické paměti i obětem totality. Manželky politiků jsou vyměňovány za novější model s lehkostí a cynismem obvyklým u římských císařů. Zloději se na nás kření z tropických ostrovů jako vzory skutečného úspěchu.

K buranské povaze totiž patří to, že tento v podstatě virtuální svět okázalé síly bere jako ideální vzor pro sebe. Tak se stává, že již v první třídě, jak zjistila jistá anketa, chlapečci chtějí být v budoucnu pasáky a holčičky prostitutkami, protože ti mají hodně peněz. Jejich udření a slušní rodiče mají leda tak neúctu a výsměch sousedů. Slušnost se stala synonymem hlouposti. Smutné je, že to vadí snad každému, kdekdo se nad tím pohoršuje, kdekdo se cítí mravně vyvýšen nad tímhle blátem. Ale dojde-li na konkrétní a reálné rozhodování, zase volí peníze, úspěch, sobectví. Jen si to mnozí nechtějí přiznat. Nemají již bezelstnost těch prvňáčků.

Ale zlo má schopnost postupně pohltit i svého původce. Právě ti zlodějíčci, podvodníčci, arogantní svalnatci a křiklouni se jednou také dostanou do role obětí. Buď budou okradeni a podvedeni šikovnějším predátorem, nebo prostě onemocní či zestárnou. A pak budou žehrat na neúctu ke stáří, na sobectví mladých, krásných, silných a úspěšných. Možná k tomu nedojde. Po dosažení věku, kdy už nebudou dost výkonní, budou tito bývalí alfajedinci zlikvidováni a jejich ostatky budou odvezeny do kafilerie. Neboť takovou společnost cílevědomě budují, takové potomky vychovávají, takové hodnoty nyní uznávají. A hrdě kráčejí do pekel.