Před třiceti devíti roky, 10. května 1969 zemřel ve Studeňanech u Jičína jeden z nejoriginálnějších českých grafiků a spisovatelů. Odešel do temných zemí na druhé straně, do míst, která ve svých vizích tak často předjímal a která pomocí mnohonásobného soutisku rytých dřevěných desek zobrazoval. Tento příbuzný Mikoláše Alše nikdy nepatřil k hlavnímu, či spíše módnímu proudu českého výtvarného umění, vždy měl jen úzký okruh obdivovatelů. Ani po slávě netoužil, pěstoval si pověst podivína, raději rozmlouval s duchy než s lidmi. Teprve po smrti se kolem jeho osobnosti zformovalo několik společností, Josef Váchal má i své internetové stránky. Jaký paradox pro fanatického vyznavače ručně řezaných liter.
Josef Váchal
Josef Váchal se obrátil do nitra své duše po otřesných zážitcích z První světové války. Narukoval v roce 1916 a vše prožíval „z první ruky“. V knize Malíř na frontě se na straně 6 o jeho zkušenosti píše toto: „ Pohyboval se delší čas přímo v blízkosti první linie, u dělostřeleckých pozic na hoře Javoršček. Zde jej postihl těžký zánět nohy a byl převezen do polní nemocnice v obci Soča, kde byl operován. Po uzdravení dostal rozkaz vyzdobit malbami kostel sv. Josefa v Soči.“ (1)
Válečné hrůzy znamenaly pro nadaného umělce deziluzi z lidské společnosti, katolické církve, a zejména měšťáckého prostředí i vkusu. Obrátil se k přírodě, miloval psy, věnoval se okultismu. Pro dokonalé vyjádření svých extatických a úzkostných vizí rozpracoval tradiční dřevořezovou techniku, která vždy bývala spíše technikou naivní a lidové tvorby, k neuvěřitelné sofistikovanosti. Jeho grafické listy vznikaly soutiskem mnoha barevných ploten, takže spíše připomínají malbu. Váchal, vyučený knihvazač, si své knihy sám psal, řezal do dřeva celé stránky tisku, tiskl a vázal, to vše často jen v pár kusech. Stovky hodin, které strávil tvorbou takového díla, znamenaly nakonec několik knížek. Snad i tímto demonstrativním pohrdáním množstvím dával umělec najevo svůj vztah ke komerčnímu umění, k jeho měšťáckému rozmělnění v módě, k masové kultuře.
Takto vznikly knihy: Vidění sedmera dnů a planet, Nový kalendář tolerancý na rok 1923 aneb Rokovník, Nový pekelný Žaltář, aneb, Diwowé ďábelští, Putování malého Elfa, Dojemná píseň o jednom poustewníkowi, ze života jeho vytažená a nově na světlo daná, Dokonalá magie budoucnosti, Mystika čichu, Orbis Pictus, aneb, Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazech, Váchalův Havran: dle světoznámého vzoru přejinačený, do českého převedený a značně rozšířený a modernizovaný, Přepěkné čtenj o gasnowidném Wawřincowi, Vademecum v erotiky soustech o luze a o buržoustech, Krvavý román, Šumava umírající a romantická, Receptář barevného dřevotisku, Ďáblova zahrádka, aneb Přírodopis strašidel a další fantaskní díla.
Komunistickému režimu se samozřejmě starý rebel a podivín žijící v temném světě démonů a fantómů nemohl hodit do krámu. O jeho díle se mlčelo, nebylo možné je propagandisticky využít, ba co více – skryté pohrdání měšťáckou společností vyznívalo v poměrech komunistického pokrytectví jako pohrdání rovněž tímto zločinným režimem, který navzdory prudkým proklamacím sám upadal do nejprimitivnějšího a nejhrubšího maloměšťáctví. Josef Váchal žil až do smrti ve společenské izolaci a ve vnitřním exilu na statku své družky Anny Mackové ve Studeňanech u Jičína. V období uvolnění na konci šedesátých let dostal dokonce titul Národní umělec, ale vůbec si ho necenil, přijal jej chladně. Na krátkou dobu se jeho dílo dostalo do povědomí alespoň několika nadšenců, skutečného ocenění se ale Váchalovi dostalo až po sametové revoluci.
1) Váchal, Josef: Malíř na frontě: Soča a Italie 1917 - 18. 410 s. Vršovice: Anna Macková 1929 (457 výtisků; 410 stran, 42 dřevorytů, 1 linoryt; všechny výtisky číslovány a až do čísla 157 opatřeny podpisem autora.)
II. vydání: 259 s. Praha - Litomyšl: Paseka 1996. ISBN 80-7185-060-8
Portrét: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007020070
Grafiky: http://www.artbohemia.cz/Vachal-josef (Chvíle slávy jsem měl, Jarní noc, Šílenci)
