Jedno svědectví, snad trochu neobyčejné, ale neobyčejné je každé…

Pro mnohé z nás je těžko představitelné, jak se cítí lidé, pro něž dokument Šoa není pouhou historií nebo teoretickým poučením o hlubinách zla v lidské duši. A že nepomůže škatulkování, to je zřejmé z dopisu, který mi včera poslala dobrá přítelkyně, hluboce věřící katolička.

Pro ty, kdo povykují o vině Židů na všelijkých pohromách, kterými údajně sami provokují oprávněný antisemitismus, kdo fabulují o jejich zločinech a o nakradených miliardách a o podíle na hrůzách bolševismu a kapitalismu a terorismu a o údajném celosvětovém spiknutí, pro ty, kdo by se chtěli vymluvit, že Židé pronásledují křesťany a jiné národy, a proto jejich vzpomínky na šoa není třeba připomínat a brát vážně, je zde svědectví paní Kateřiny Kleinové:

Až mě budou soudit, mučit nebo zabíjet, protože mám židovské předky, budu křičet: "Jeho krev na mne a moje děti!"

řekla jsem dnes večer během dokumentu o lidech, kteří přežili šoa.

Takovou podivnou, hloupou větu. Kdo by chtěl na sebe brát něčí vinu po dvou tisících letech? Kdo by mohl chtít tak hrozný trest pro své vlastní děti? Kdo by se v dnešní době bál kvůli svému židovskému původu?

Nevím, co všechno mě k tomu výroku vedlo, možná jakýsi vzdor proti křesťanskému antisemitismu, možná vzdor proti vzrůstajícímu neonacismu a zcela reálné hrozbě, kterou představuje, možná i moje záliba v absurditách a paradoxech.

Jsem křesťanka s židovským srdcem a jako taková nejsem tedy nic. Jsem vlastně bez domova, bez zázemí, bez porozumění jedněch i druhých. A tak se s každý den peru s tou svou dualitou. Krédo mohu odříkat s čistým svědomím, při proměňování vnímám svou lidskou nehodnost této oběti i důstojnost, kterou v ní získávám. Mše svatá je čas a místo pro Boží jiskry i ohňostroje.

Avšak v pátek večer cítím, že přichází svátek. Židovské písně ve mně zažehují divokou radost nebo bolest, nejčastěji obojí dohromady. Žalmy jsou ty, ve kterých poznávám Jeho tvář a Erec Jisrael je moje daleké doma.

Cítím sounáležitost se svými předky a jejich utrpením. Cítím, že antisemitismus je věčný. A tuším, že to tak být musí; dokud je na Zemi člověk, nejmilovanější tvor Hospodinův, dotud zde bude i jeho zapřisáhlý nepřítel. A koho jiného by mohl tento nepřítel nenávidět více, než lid Hospodinův, lid, z něhož je Spasitel. A koho jiného by na tu špinavou práci najal, nežli ty, kteří mohou mít ze Spasitele největší užitek - ví příliš dobře, kterak oslovit to nejhorší "já" v každém z nás.

Dobrý Bože, Ty víš, jak mě ohlušují svým řevem všechny antisemitské výroky, všechny, ale nejvíc bolí ty z Písma, ty z kazatelen a ty, jež pronáší lidé nejbližší. Odpusť jim, neboť neví, co činí..

Někdo v tom dokumentu vyprávěl příběh z transportu židů do koncentráku, mezi kterými byl také rabín. A tento rabín prý svým lidem říkal, že když vydávali nevinného Ježíše na smrt, volali "krev jeho na nás a naše děti" – a tak je tedy potřeba přijmout trest. Ač vysoce nepravděpodobné, nelze ani takovou věc vyloučit. Ve chvíli tak nepochopitelné, jako je čekání na smrt z rukou bratra, se člověk chytá jakéhokoliv vysvětlení.

Celý ten výrok „krev jeho na nás a naše děti“ mi připadá smyšlený, zcela proti lidské přirozenosti. Leda by za tím bylo něco víc, jiný význam, určitá symbolika, kterou neznám. Nebo prozaičtěji - špatný překlad, nevím. Jisté je, že takový výrok by byl před dvěma tisíci lety stejně nesmyslný, jako dnes.

Přece však se dnešního večera něco přihodilo. Po té, co jsem tu větu vyslovila, přišel do mé mysli obraz, který  prostě zrušil otazník viny či neviny, pravdy nebo lži. Obraz svaté a oživující krve Ježíšovy, jež tryská z jeho srdce a kropí a hojí všechny, jež o to žádají…