Za dávných časů si lidé neposílali ani maily, ani esemesky, ani si nepsali vzkazy na skype. Za pradávných časů se muselo jít do trafiky, kde se koupila papírová obálka a známka. Známka je malý pestrý papírek se zoubky na okraji a sladkým lepidlem na jedné straně.
A pak se vzal pěkný papír, mohl být i bílý, ale někdy byl barevný nebo s obrázkem v rohu. Vzalo se pero, to je takový nástroj, jakým se dá psát na papír i bez tiskárny. A napsalo se pěkně nahoru na dopisní papír: "Milá Andulko." Nebo tak něco, například: "Drahý Vašíku, Milá maminko, Milý tatínku…" a tak podobně. Pak už záleželo na fantazii. Mnoho dopisů začínalo nepříliš originálním úvodem: "Předem mého dopisu Tě srdečně zdravím. Mám se dobře, jak se máš Ty?" Ovšem pak bylo třeba doplnit přece jen něco osobního a vypsat nějaké novinky. Třebas: "Máme mladý králíci, od tý ramlice, co jsi u nás viděla vloni, tak kdybys jich pár chtěla, jsou moc pěkný, vezmeš si je, až přijedeš…" Ve městech se spíše psávalo o jiných věcech, ale vždy od srdce. Zvláštní kapitolu tvoří dopisy z nemocnice, z vojny, z dalekých cest, z vězení, z vyhnanství.
Psaní dopisů, to byla slavnostní chvíle, i nejvřelejší pocity se postupně přetavily do zdrženlivých frází a ustálených rčení, neboť psát na papír byl obřad vážný a nepřející lehkovážnosti. Bylo třeba dávat pozor na každé slovo, protože mazat nešlo a škrtání se považovalo za nevhodné. Nadto zde stále číhalo vědomí, že by se list mohl dostat do nepovolaných rukou. Mnohdy se stal nestřežný milostný dopis i předmětem vydírání nebo žárlivých scén. Proto si každý dával pozor na slova a psal uvážlivě a opatrně. I tak ale z každého dopisu dýchala vřelost vyjádřená námahou a náklady takového počinu. Pisatel dopisu si na vás našel čas a zaplatil známku a musel též odnést dopis do schránky. Tyto drobné oběti symbolizovaly cenu vztahu neméně než samotná slova.
Známky bylo možné uchovávat a sbírat, mnohé měly pak docela velkou cenu a všechny byly krásné. Některé voněly dalekými zeměmi, na některých byly hlavy panovníků nebo exotických měst. Čekání na odpověď mělo také svůj půvab. Běželi jste každé ráno ke schránce, zdalipak tam už bude obálka popsaná povědomým písmem? A ještě něco: dopis se dal schovat a znovu a znovu pročítat, mnohé dopisy přetrvaly desítiletí, ba staletí, několik z nich dokonce celá tisíciletí. Svazečky dopisů převázaných růžovou stužkou ležely na dně prádelníků a truhliček jako nejcennější poklady. V některých dopisech spočívá vybledlá vylisovaná květina jako svérázný pozdrav nezávislý na slovech.
Tak se to tedy dělávalo kdysi za starých časů. A jestli je vám smutno na duši, zkuste to také. Vezměte obálku, pěkný papír, pero…
