Dvě zprávy hned po probuzení: "Za válku může Gruzie, myslí si Klaus" a "Češi pochybují o roce 1968" na portálu Lidovky.cz mě naladily do šediva. A přičtu-li poslední nepodepsané vzkazy v elektronické poště, v nichž mimo jiné kdosi píše: "Táhni z této země, nevyjadřuj se k Čechům, nemáš na to právo, když jsi Židovka...," začínám vnímat své okolí nějak nově. Tak tohle je můj domov?
Ve chvíli, kdy celý civilizovaný svět odsuzuje chaotický a brutální útok Ruska vůči nepatrnému sousedovi, mimochodem útok vedený kdoví kým a zdali vůbec kontrolovaný ruskou vládou, vypustí náš, našimi zástupci zvolený prezident do mediálního prostoru tento výrok: "V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální." Víme, že pan profesor rád upozorňuje na svou osobu velmi originálními názory, ať už jde dříve o fantómní ruku trhu, nebo nedávno o neexistenci globálního oteplování v závislosti na lidské činnosti, jindy mentorským poučováním světově proslulých odborníků na ekonomických fórech.
Dosud jsem to jaksi pouštěla mimo, říkala jsem si, že koneckonců má každý člověk nějaké ty své mouchy a libůstky, Nero hrál na lyru, papaláši si vydržují harémy, někdo z pánů se obléká do dámského prádla, někdo má rád kočičku na brusinkách a tohle prezidentské mudrování je alespoň trochu komické a hlavně dost neškodné, horší by bylo, kdyby si pan prezident chtěl z plezíru odpálit atomovou raketu nebo potopit křižník. Různí picbudkové na trůnu napáchali v dějinách už ledacos, takže jsme to vlastně ještě vyhráli. Konečně někdy měl pan prezident i názory rozumné, s nimiž bylo možné souhlasit. Nu, ale čeho je moc, toho je pověstné příliš. Dnes mi pan Klaus zkazil snídani i oběd. Václav Klaus už není mým prezidentem.
Mladí lidé prý již mnohdy nevědí, o co šlo v roce 1968. Mimo jiné. To je ta lepší varianta, neboť nepoučeného lze poučit. Horší jsou ti, kteří si myslí, že vědí. Nejde o to, že se cosi stalo před čtyřiceti lety, na co si už mnozí nepamatují, i já jsem byla malé dítě v ten hrozný srpnový den. Ale jde o to, co se dělo následně, o dvacet let vlády sobeckých a hloupých prominentů ukrytých pod křídly sovětského okupanta. Jde o tisíce zničených životů a pokřivených charakterů. Stále jsme žili v diagramu "my a oni". My jsme byli vlastenci, oni byli nepřátelé. Můj národ trpěl, ale byli jsme v právu. Dnes se tento národ zmítá v nejistotě a nemalá část veřejnosti je opět fascinovaná bývalými okupanty a jejich zvrácenou ideologií. Je ještě tento národ mým národem?
