Před pár týdny jsem se zamýšlela nad možností volit "menší zlo". Obávám se, že tato možnost již mizí. Nejde jen o ty viditelné aféry politických stran, které hýbou médii, ale jde o celkový stav politické, právní a občanské kultury u nás.
Velké "demokratické" strany mají na svědomí nejen trapné (a provalené) korupční, mafiánské a jiné aféry a kauzy, ale nedávají ani žádnou záruku pro budoucnost, že se chtějí očistit od naprosto nepřijatelných lídrů, že chtějí s korupcí, klientelismem, nepotismem a mafiánskými praktikami skončit a že chtějí alespoň respektovat platné zákony. Že přestanou být nepředvídatelnými a chaotickými zápasišti o moc. O neustálém a u všech stran přítomném nebezpečí nezodpovědné, ba sebevražedné zahraniční politiky ani nemluvě.
O nedemokratických stranách není třeba uvažovat vůbec. Jejich záměry s voliči jsou zřejmé a nevábné. A takzvané malé nebo nové strany po zkušenostech s podobnými experimenty v minulosti také nedávají žádnou záruku. Nejde jen o takzvané "propadlé hlasy", které znamenají v případě volebního neúspěchu malých stran ztrátu důvěry, jde i o nestabilitu takových stran a o jejich dynamiku, která nezaručí, že za rok nebude vládnout úplně jiná strana, než kterou jsme si zvolili. A z čestných a odhodlaných lidí se stanou stejní technokrati moci jako ostatní političtí mazáci. V tomto vakuu nastává prostor pro extrémisty různé provenience. Jejich volební šance zatím nejsou tak velké, abychom museli emigrovat, ale jejich případný vzestup povede k další devastaci hodnot a k rozkládání i tak nemocné společnosti.
Zásadní pro existenci státu i národa totiž není ani tak ten či onen systém vlády, ale existence právního řádu. Jestliže nejsou respektovány zákony, jestliže policie nezasahuje a neumí vyšetřit přestupky, jestliže je právo nevymahatelné, jestliže se ztratí důvěra v soudy, jestliže je souzen svědek zločinu, zatímco pachatel se směje, jestliže zločiny nejsou trestány a zločinci mohou stoupat po kariérním a společenském žebříčku, jestliže samy politické strany zákony vážně neberou, je každý slušný člen společnosti frustrovaný více, než kdyby nemohl volit a než kdyby se musel uskrovnit ve svých materiálních potřebách.
V české společnosti se právo zhroutilo sice snad postupně, ale nezadržitelně, bylo podlomeno již po listopadu 1989 neochotou vypořádat se s minulostí, na jedné straně proklamovanou kontinuitou práva, která ponechala moc bývalým vládcům a komunistické plutokracii, a jednak různými "tlustými čarami", které prakticky odřízly oběti zločinů a pronásledování od možnosti dosáhnout spravedlnosti. Během dalších let destrukce pokračovala. Dnes již nelze právu věřit. Zhroucení demokratických ideí a důvěry v právní řád se navzájem podmiňují a jejich provázanost brání rozumné a účinné nápravě.
Co tedy zbývá? Hodilo by se na závěr navrhnout nějaké elegantní řešení, východisko. Fejetonista by zakončil vtipným bonmotem, rozťal by gordický uzel znechucení a ukázal by cestu. Já ji ale neznám. Snad jenom zůstat i v té rejži, v níž nyní jsme, lidmi a řídit se svědomím.
