16. listopadu si připomínáme dvě století od narození Karla Hynka Máchy a dnes, 6. listopadu si připomínáme jeho předčasnou smrt v Litoměřicích v roce 1836.
O Máchovi bylo napsáno velmi mnoho studií a snad i ke své škodě se stal literární ikonou a do čítanek vstoupil jako symbol lásky. Jeho nazření do metafyzické hlubiny, meditace o smrti a trýznivý nárok marnosti si uvědomíme až tehdy, kdy jeho nejslavnější báseň Máj čteme do konce a velmi pomalu. Pak zapomeneme na “lásky čas,” neboť nás pohltí hrůza prázdného, nelítostného kosmu.
Původní znění Máje doprovázené překrásnými ilustracemi Jana Zrzavého najdete ZDE —————
Ani Máchova povaha nebyla jednoduchá, jeho podivný vztah k Lori Šomkové se vyjevuje v jeho tajných denících. V nich poznáváme zcela jiného básníka, než jakého znají děti z čítanek, krutého a bezcitného manipulátora. Lidská povaha je složitá a dílo umělce žije nezávisle na jeho osobnosti.
Mácha byl nejen geniální básník, ale i výborný kreslíř, zajímal se o malířství, měl velký cit pro krajinu a její metafyzická tajemství. Byl skvělým pozorovatelem všech přírodních jevů včetně proměnlivého dění na hvězdné obloze, byl neúnavným chodcem, jeho sportovní výkony budí obdiv.
Nikdo neví, jak by se rozvíjel jeho básnický talent a jiné vlohy, kdyby nezemřel tak nepochopitelně mladý. I svým osudem naplnil představu romantického umělce. Realita života však byla studená a šedivá - zanechal v bídě opuštěnou snoubenku s nemanželským synkem Ludvíkem, ten zemřel po necelém roce.
Máchova kresba hradu Kost z roku 1833
-
Překrásnou kolekci Máchových kreseb hradů naleznete ZDE.
------------
V dnešní vzpomínce jsem se snažila vyhnout adorování geniálního básníka, protože to jistě udělají jiní v hojné míře a kvalifikovaněji. Ale fascinuje mne ten rozpor mezi dílem a lidskými vlastnostmi tvůrce.
Také jsem poznala vysoce nadané lidi, jejichž osobní kvality byly problematické. Nebývá snadné se vyrovnat s poznáním, že hluboké verše, fascinující prózu, či strhující hudbu může tvořit člověk možná povrchní, nezodpovědný, nečestný, necitlivý, nevzdělaný, či dokonce hloupý (hloupost ovšem není případ Máchy). Tento rozpor, který může být i nebezpečný, vystihl již Platón v dialogu Ión, kde Sókrates hovoří se slavným rapsódem o poezii.
Znalec Platóna profesor Zdeněk Kratochvíl ve své studii Platón a umění jeho doby píše: “Už v dialogu Ión vyčítal Platónův Sókratés tomuto rapsódovi, že působí rozrušení v duších posluchačů, aniž by věděl, co všechno to znamená, aniž by tedy mohl byť jen hypoteticky převzít zodpovědnost za následky své úspěšné produkce.”
————————————————————
