V neděli 22. srpna zveřejněný článek "Proč mám rozpaky nad antijochovskou peticí" publikovaný nejprve na Deníku Referendum a později také zde vyvolal bouřlivou diskusi. Podstatou mého článku byly zhruba tři myšlenky:
1. Není dobré spojovat se účelově s kýmkoliv, protože z dluhodobého hlediska to znemožňuje spolupráci a vede to k budoucím sporům. Vyjádřila jsem tuto obecnou zkušenost na vlastním osobním příkladu. Nechci-li být s někým spojována, nemohu s ním táhnout proti politickému oponentovi.
2. Petice a demonstrace nejsou příliš efektivním politickým nástrojem, byť jsou legitimní. Sama jsem onu petici šířila mezi přáteli. Je ovšem lépe tvrdě a systematicky pracovat každý den. Je to sice méně vidět, ale má to naději na výsledky.
3. Není správné používat neférové prostředky, vytrhávat citáty z fejetonů a lehkých komentářů a vydávat je za politická prohlášení protivníka. Pokud máme proti politickému protivníkovi námitky, je třeba je seriózně analyzovat a zabývat se jimi na úrovni.
-----
Výsledkem mého článku byl jednak podivný protičlánek Ivana Štampacha, který ze mne málem dělá zrádkyni (koho ale, vždyť nepatřím do žádného stáda a píšu jen sama za sebe) a volá po pevném semknutí: "Nové úkoly v nastalé situaci vyžadují jednotu." Tento slovník ve mne vyvolává nepříjemné asociace na mluvu jistých dávno zmizelých propagandistů. Nikdy jsem nemávala ani pravou, ani levou fanglí a nebudu s tím začinat na stará kolena. Téměř fanaticky pak působí tento výrok zřejmě vztažený na mne: "Ušlechtilá intelektuálka pomluvená a napadená fašisty naplive do očí svým obhájcům a pokládá za ukřivděného téměř fašistu stojícího na prahu Strakovy akademie."
Jestliže je můj střízlivý požadavek po pořádné politické práci "napliváním do očí" … ale komu? Kdo z těchto lidí se mne zastal, kdo mne kdy "obhajoval?" Vždyť když se o mne začaly šířit vylhané pomluvy o jakýchsi proskripcích, se kterými začal Adam Bartoš, pak pokračovali Jakl, Bátora a Haslingerová, mlčeli redaktoři Deníku Referendum jako ryby. Nebo to "naplivání do očí" znamená to, že se mi hnusí lidé, kteří blahopřejí teroristům k vítězství nad Izraelem? A ano, nesouhlasím s Romanem Jochem, ale chci, aby se s ním diskutovalo seriózně a ne demagogicky. A za "téměřfašistu" ho opravdu nepokládám.
Další útoky mnohem méně kultivované přišly od radikálních levicových aktivistů, kteří vystupují proti Státu Izrael a jejichž představitelé podepsali onu protijochovskou petici. Právě s nimi nechci být spojována. Začalo vyhrožování soudem, uražené e-maily, vyžadování omluvy nejen na Deníku Referndum, kde jsou oni aktivisté jmenovitě zmínění až po naléhání oponetů v diskusi pod článkem, ale i na iDNES, kde o nich není řeč vůbec. Agresivita a drzý frackovský tón těchto mailů je ještě doprovázen posměšným pubertálním hecováním na facebooku.
Naproti tomu mi Roman Joch napsal dva velmi slušné e-maily, kde vysvětluje a obhajuje své názory. Nepřesvědčil mne, jeho politické postoje jsou opravdu naprosto protichůdné mým, ale vysoce oceňuji jeho kultivovanost a respekt, s nímž k mé kritice přistupuje. Jeho názory nemohu přijmout, ale jeho zápal je přesvědčivý. A ve srovnání s levicovými kritiky vychází lépe. Je to důstojný protivník. Je možné s ním prudce nesouhlasit, ale není to hlupák, ani sprosťák, jakými jsou jisté figurky okolo Hradu, ani fašista, ani blouznivý předvatikánský apologeta inkvizice, ale sice nedemokratický, nicméně slušné diskuse schopný staromilec, bytostný aristokrat 18. nebo 19. století.
Již jsem kdesi napsala, že celá ta aféra s Jochem je jen kouřovou clonou, která účinně zaměstnala různé aktivisty, zatímco se ve vedení státu děly podivné věci, které pro samé jochovštiny zatím unikly pozornosti, ale mohou nás brzy nepříjemně překvapit.
Po všech peripetiích s levicovými kritiky Romana Jocha, kteří prokázali mnohem méně kultivovanosti i věcnosti než sám Joch a upírají svobodu názoru i slova svým oponentům ještě razantněji, přičemž si ve svých metodách nezadají s neonacisty, souhlasím s Fedorem Gálem.
Rozumný člověk umí korigovat svůj názor.
——————————————————
