Prestižní ocenění nadace Charty 77 "Senior roku 2015" bude paní Erice Bezdíčkové předáno 1.října 2015 v Divadle v Dlouhé v Praze.
Smyslem tohoto ocenění je podpořit seniory jako významnou část naší společnosti a zdůraznit jejich výjimečné výkony, počiny a práce. Ocenění má inspirovat seniory v jejich vlastním životě a posilovat jejich sebevědomí a sebedůvěru.
---
Erika Bezdíčková. Moje dlouhé mlčení. Kartuziánské nakladatelství, Brno 2010
Paní Erika Bezdíčková patří k těm lidem, kteří ve svém osudu prožili osud celé země, a navíc jim byl dán dar slova, aby mohli o prožitém vyprávět. Kniha Moje dlouhé mlčení není objemná, ale díky vytříbenému jazyku a autorčině schopnosti mistrné zkratky otevírá velmi barevný obraz prožitých roků poznamenaných dvěma krutými totalitami dvacátého století.
Paní Erika prožila své dětství v harmonickém prostředí milující rodiny v Žilině a v několika odstavcích vykresluje nejranější vzpomínky na rodiče, prarodiče, příbuzné, služebnou Maryšku, spolužáky a kamarády. Již jako školačka se Erika setkala i s antisemitismem, kterému nerozuměla, ale který předjímal budoucí hrůzy. Idyla skončila odtržením Slovenského štátu a nástupem fašismu, po několika letech strádání a perzekucí byla rodina odvezena do vyhlazovacího tábora Březinka. Jako třináctileté děvčátko byla Erika odtržena od rodičů a již nikdy se s nimi neshledala.
Ve své knize popisuje přežívání v koncentračním táboře, později v pracovních táborech v Německu a pochod smrti, z něhož se jí podařilo s přítelkyní uprchnout. Ještě po válce se jako tulačka bez jakéhokoliv majetku protloukala po Evropě a hledala maminku, příbuzné a domov. Domov už ale neměla, v jejich starém bytě žili cizí lidé, málokdo nabídl pomoc. Erika popisuje těžká poválečná léta, která nepřinesla mnoho radosti, popisuje svá nešťastná manželství poznamenaná prožitými traumaty, postupné získávání vzdělání a profesní růst rozhlasové redaktorky pod laskavým dohledem takových lidí, jakým byl například Ota Pavel.
Ani komunistický režim nedal Erice zapomenout, že totalitní režimy se jeden od druhého neliší. Celý aktivní život byla perzekována, vyhazována z práce, stále chudá a ohrožená. Přesto v sobě našla velkou sílu a nejen že přežila, ale stala se významnou publicistkou a byla respektována významnými osobnostmi kulturního života v Československu, lidmi, kteří si i v komunistickém režimu zachovali rovnou páteř. Jako velké osvobození přivítala Listopad 1989 a umí si vážit svobody, kterou jsme tehdy získali. Stále svěží a duševně energická jezdí paní Erika po republice, navštěvuje školy a vzdělávací instituce a přednáší. Zůstává v centru dění, sleduje události, vstupuje do nich a neúnavně připomíná cenu svobody a lidskosti.
Přes svůj mimořádný slovesný talent a přes své publicistické zkušenosti váhala paní Bezdíčková s vydáním pamětí, neboť utržené rány byly příliš bolavé i po desítkách let.
-
Miluše Juříčková: Rainer König-Hollerwöger: HOLOCAUST-ÜBERLEBENDE ERIKA BEZDÍČKOVÁ (recenze)
------------
